Úvod / Cestování / Zrzka z Norska | Jak zrzky přicházejí o iluze

Zrzka z Norska | Jak zrzky přicházejí o iluze

26. 4. 2018 Cestování
zrzka z norska

Poslední dobou poznávám víc a víc lidí, kteří věří, že na světě může být mír, že všichni budeme žít v lásce a společný konstelaci energií. Jak jen je to slovo, kterým se tihle lidé označují? Už vím, snílci. Já se na to dívám trochu jinak. Myslím si, že některé bitvy drží naopak svět pohromadě.

To je blbost. To si smažte. Sobě věřím, respektive sebevědomí mám, ale to není to samý. Tak to nemažte. Vědomí, že mi rodina lhala v tak zásadní věci, jako je existence Ježíška, mnou hluboce otřásla. Přeci jen od té doby jsem si musela přiznat, že ty strašný blbosti, který jsem nechtěla, mi pod stromek nedává nějakej cizí mamlas, ale vlastní máma! A taky mi dala ty vousatý geny, že jo. To už byl snad ten papiňák k 10. narozeninám lepší… Hlavně, že prsa si nechala pro sebe!

Další dost velká rána bylo zjištění, jak vznikají děti. O existenci sexu, technických postupech a podobně jsem samozřejmě dávno věděla, ale ta šílená představa, že jsem vylezla z něčího břicha! To teda není pravda! Já si stojím za tím, že jsem byla malinká, růžovoučká, ovinutá v plence a že mě vrána jen položila do dřevěné kolébky. Začít život tím, že mamince třeba nestihnou udělat klystýr, tak to ne, to odmítám přijmout. Posrat si život dokážu i sama…

To jsem nedávno i zkusila, jak říká mnoho lidí. Sociální sítě mám ucpané informacemi o blížících se maturitách, přátelé mi odjíždějí a zase se vrací ze všech možných Erasmů, jiní získávají osvědčení a všemožný diplomy. Já si mezitím sedím v Norsku, prohlížím všechny možný alternativy co vlastně dělat a mezitím vyrážím na dumpster diving, protože avokáda zadarmo jsou život. Odpovědět si na to, co chci dělat, není zas tak těžký – cokoli, jen ne školu. Z té jsem utekla do Norska (ok, ta avokáda taky měla svojí roli). Jenže něco vymyslet musím, protože nedávno odešla má další iluze, tentokrát ta sněžná, ta nevinně čistá… Ta, co slibovala vyčistění mojí karmy a lidského utrpení ze světa.

Ti praví, dospělí lidé, ti, co jsou pěkně negativní, protože o tom je přece život, mi odmala říkali, že jsem snílek. Ať už mi to říkali, protože jsem jím byla, a nebo jím jsem, protože mi to říkali, vysnila jsem si sen o nezištném pomáhání lidem. A tady je poslední iluze, o kterou jsem přišla.

Zjistila jsem, že po snu přichází probuzení a návrat do reality. Do reality plné obchodů, službiček, dohod a potutelných úsměvů. To, že můj budíček byl srovnatelně příjemný jako ten pondělní po prohýřeném víkendu, bych raději nezmiňovala. Kdysi dávno jsem řekla, že ve světě lži já žít nebudu, tak nelžu. O něco méně dávno jsem řekla, že nebudu dělat něco, v co nevěřím a že jsem se domů nevrátila jen proto, že norský kopečky jsou vysoký a moře studený. Otužila jsem se, fyzičku mám taky lepší a letenka Oslo – Praha už se mi strhla z účtu. A tentokrát není zpáteční.

Sdílejte…

Štítky