Úvod / Cestování / Zrzka z Norska | Sbohem a šáteček

Zrzka z Norska | Sbohem a šáteček

22. 5. 2018 Cestování
zrzka z norska

Jeden den jsem se strašně spálila, druhý jsem hrozně zmokla a další mi bylo fajn. Dívala jsem se z okénka vlaku, viděla jezera, hory a panenskou přírodu. To nebylo za oknem, ale na tapetě iPadu, protože z okna jsem viděla maximálně stěna tunelu, Norsko, co chceš…

Paní napravo štrikovala svetr, už druhý, protože devět hodin ve vlaku. Norsko, co chceš. A pán nalevo na mě mluvil. Říkal, že z Norska nemám utíkat, že mám zatnout zuby. A já se na zbytek cesty zamyslela, proč je návrat automaticky braný jako útěk? Návrat k něčemu, jehož hodnotu jsme až pozdě poznali? Vývojáři všech appek, spojte se! A udělejte tu, co bude znát odpovědi na moje otázky.

Před pár dny jsem seděla ve stavangerském přístavu, seděla a dívala se kolem. Zjistila jsem, že svět existuje i za displejem mého mobilu (stejně tu appku chci) a že někdy má lepší barvy realita než Instagram. V kavárně jsem dostala žádost o přátelství a místo toho, abych klikla na tlačítko Facebooku „přijmout“, jsem jen odpověděla, že u stolu místo mám. Paní se usmála, jako by mi v ten moment dala offline lajk, a zeptala se, jak se mám. Krásně, krásně jsem se v tu chvíli měla! Místo na YouTube jsem šla na jazzový koncert a místo nacvakání počtu hvězdiček na FourSquare jsem se smála, tleskala. Každá ulice, kterou jsem pak prošla mi dopřála jinou synchronii zvuků, na rozdíl od Spotify, zadarmo. Místo na Twitter jsem myšlenky zaznamenala do deníku a zvuk pera klouzajícího po papíře mi vynahradil všechny lajky.

Těch zaznamenaných myšlenek bylo za dobu v Norsku mnoho. Touha po domově, po přátelích, ale i myšlenky nad vírou a nad tím, co je pro mě opravdu důležité. Ujasnila jsem si, že v něco věřit je vlastně výhra. Toho přítele pak máte všude s sebou, vždycky je nablízku někdo, kdo vám pomůže, ale taky jsem si uvědomila, že dar víry mi byl schován lépe než vánoční dárky, které děti ve skříni stejně najdou. A tady se vracíme zpět na začátek. K útěku, tedy vlastně k návratu. Slova v lidech vyvolávají emoce, způsob, jak se dorozumívat, jak si sdělovat informace. Ať už více nebo méně, každý z nás je do jisté míry emotivní tvor, s čímž se ale pojí automatické asociace, které nám slova přinášejí.

Jedna z pověr, ve které jsem vyrostla, je, že vrátit se nosí smůlu. Jeden z faktů, který jsem okoukala je, že vrátit se je ostuda. Musíme být silní a vydržet to těžké a nehezké a jednou za to budeme odměněni. Nevěřím, nelíbí se mi představa trápit se pro něco, co mi někdo přislíbil bez hmatatelných důkazů. Nechci být někdy, možná, snad odměněná. Chci být šťastná a spokojená každý jeden moment. Chci si žít teď, protože pak, pak už může být pozdě, tělo se rozpadne a duši jsem v zrcadle neviděla. Jsem materialista s primitivními potřebami, s primitivním chtíčem. Vidíte kolik asociací ve vás poslední věta vyvolala?

Materialista – člověk jdoucí po penězích, majetku, necitlivý. Primitivní – hloupý, neschopný vidět dál. Přitom není důvod být teď pohoršený, pokud víru, jakoukoli, máte, věřte, že za rouhání si to odnesu a pokud ji, tak jako já, nemáte, tak je to fuk. Protože fuk, je vlastně úplně všechno. Alespoň v mém světě. Všechno, co bylo, to už vrátit nemůžeme a to, co bude, zase neovlivníme. Prostě je to fuk.

Můžeme žít v přítomnosti, vidět krásu kolem nás a urvat si všechno, na co dosáhneme, vnímat kouzlo momentu. A nebo žít ve strachu, ve strachu z odsouzení, z budoucnosti, ze selhání, ze ztráty milované osoby. Z toho, že budeme jiní a že nezapadneme do škatulek. Dala jsem si kdysi úkol – přestat škatulkovat. A teď si dávám za úkol, neodsuzovat slova a situace, jen kvůli tomu s jakými emocemi se obecně pojí. Protože pokud něco nechci, tak je to zapadnout do škatulek.

Sdílejte…

Štítky