Úvod / Cestování / Zrzka z Norska | To jsi vždycky tak hlasitá?

Zrzka z Norska | To jsi vždycky tak hlasitá?

8. 4. 2018 Cestování
zrzka z norska

Představte si situaci. Hledáte si informace o nejlepší zahradní sekačce, porovnáváte data, pročítáte hodnocení a už už chcete začít porovnávat i ceny, když v tom náhodou na něco kliknete, omylem, a najednou se vám spustí takový ty sprostý stránky, na který nikdo nekouká. Samozřejmě jste z toho v takovým šoku, že než vám dojde, že byste to měli rychle vypnout, uběhne půlka videa a dost možná vám úlekem i spadly kalhoty. Vsadím čokoládu, že v tom videu byla (aspoň jedna) dívka, jejíž vzdychání se rozléhalo na míle daleko.

A takhle nějak jsem si taky zavzdychala, když mi spolubydlící začala rovnat kyčle. Ležela jsem na zemi, nohy zkroucené pod jejím tělem, její ruce na zadku, bolest vystřelovala z boku do krku. Střídavě jsem se smála, brečela, do toho si občas zavzdychala a v pravidelných intervalech volala všechny svatý. Ale hezky popořadě…

Před pár dny se mi z ničeho nic rozezněla tělem bolest. A slovo rozezněla jsem použila, protože mě láká k sebevraždě, jako sirény lákají námořníky ke skaliskům. Kyčel si zřejmě řekla, že už se jí v těle nelíbí, že by ráda vyskočila ven. Snaží se usilovně, holka jedna kostnatá, to musím uznat. Na jednu stranu bylo vážně krásný dívat se, jak mi šéf zouvá boty, protože se neohnu, na druhou stranu bych si to víc užila, kdybych u toho nemlátila hlavou o zeď.

Pár dní jsem cvičila jógu, nahřívala se ve vířivce, koukala na seriál a čekala, kdy to bude lepší. Dokonce jsem se natřela hřejícím gelem, jenže jsem po něm celá zrudla a strašně to pálilo, což jsem vyřešila ledovou sprchou. Hádáte správně, po ledový sprše se mi zhoršila kyčel, přišla horká sprcha, zhoršila se kůže… Tak jsem zas začala mlátit hlavou o zeď. Pět dní tohohle kolotoče a šéf už se na mě nemohl dívat, vzal mě do nemocnice.

Uvítací nemocniční! hala vypadala jako společenská místnost luxusního hotelu, vyloženě jsem na těch kožených sedačkách viděla štětky a na nich koks, tak jsem si protřela oči a uviděla jsem starý babičky a na nich děti. Nemocnice to byla pěkná, což o to… Ale ta psychopatická hra, co měla přijít!

Tři stejná okénka vedle sebe, člověk by za nimi čekal tři stejná děvčata. Ne, nic nebude! Čekačka bude! V hlavě se mi vybavil všechen čas u načítání nový hry, jinými slovy půlka mého dětství. Slečna teda po 10 minutách přišla, ale jenom jedna, což mě zklamalo a navíc na moje chronologický hodnocení bolesti, vývoje smrtelný choroby a dotazů na výměnu kyčelního kloubu ani nezvedla obočí. Začala jsem se nudit. Z jejího výrazu bylo jasný, že nejsem sama.

Zrzka z Norska Hlasita

Podle zkušenosti z tohoto dne si myslím, že systém norských nemocnic je z nějaký pošahaný, přejatý z počítačový hry. Zapíšeš se a posadíš se. A sedíš. Dostaneš několik úkolů, který vlastně ani nedostaneš, ale musíš je uhodnout. Testujou, jak velké je tvoje odhodlání přežít. Zátěž se postupně zvyšuje, nejdřív jen sedíš a za tebou pofňukává dítě, to je v pohodě. Pak začnou hodiny tikat hlasitěji, což se nelíbí kyčli, a tak se snaží zase vyskočit ven a utéct. Na to si řekneš, že je to dobře, protože jsi zrovna u doktora, jenže tvoji zlepšující se náladu vycítí admin a vypustí proto do situace další děti. A další. Hra je to nová, nemají ještě vychytaný všechny mouchy, jedno dítě se rozbije a v plný rychlosti naběhne do skla. Leží na zemi a má hysterický záchvat. Chceš se přidat, jenže jsi moc dospělý, tak se aspoň začneš smát.

Dítě dál kope, řve a začíná modrat, což matku nechává totálně v klidu. Místo toho má potřebu ti vysvětlit, proč se nemáš smát. Začneš smíchy brečet, neslyšíš ji, směješ se tomu, že ji neslyšíš a tomu, jak strašně ten smích bolí, když v tom zpoza rohu zaslechneš své jméno. Vyskočíš ze židle, protože se připomene bolest, spadneš zase zpátky a matka se ti začne smát. Dítě už je modrý. Do skla naběhne další dítě.

Projdeš dveřmi, co by vydržely i útok hladový puberťačky, a jsi v dalším levelu. V další čekárně. Tady je situace jiná a je jen na tobě, aby ses rychle zorientoval a nepřišel o (jediný) život. Začneš napodobovat chování ostatních, rovná záda, nevydáváš ani zvuk, sinalý obličej. Asi napodobuješ fakt dobře, protože se znova ozve tvoje jméno, jdeš za tím zvukem, jsi tam. Finální level. Ordinace. Tam zjistíš, že celá ta hra je jenom demo verze z cereálií a není vůbec domyšlená. Taky zjistíš, že bolest k životu patří a ty jsi zhýčkaná princezna.

A tak přijdeš o svůj jediný život a jedeš se uklidnit do mekáče, protože v Norsku zaplatíš spíš soukromýho doktora než panáka.

Sdílejte…

Štítky