Úvod / Cestování / Zrzka z Norska | Kde domov můj

Zrzka z Norska | Kde domov můj

31. 3. 2018 Cestování
zrzka z norska

Vždycky mě fascinovalo, jak si s člověkem dokáže pohrát vlastní mysl, vlastní paměť. Já bych třeba přísahala, že když jsem ještě byla malá a hodná, tak jsme místo lednice měli ohniště, do kterého jsem zahazovala máminy cigarety. Jo, a ty cigarety měly ruský kolky a já jsem přišla na to, že je strejda pašoval pod sedadlem z Ruska. Ty cigára pašovaný určitě nebyly, s tím ohništěm uprostřed místnosti už si ale tak jistá nejsem. To tam možná bylo.

Stejně tak si pamatuju, že jsme v 6. třídě měli nového češtináře a ten byl tak strašně děsivej, že ani ti nejzlobivější (a já mezi nimi určitě nebyla!) žáci si netroufli nedávat pozor. Jednou jsme si povídali o tom, co je to domov. Byl to první učitel (a taky jediný), který chtěl, abychom přemýšleli a ne jen vyplňovali cvičení. A tehdy jsme došli k otázce, kolik domovů člověk může mít, co to domov vlastně je. V té diskuzi jsem řekla slovo očistec a menstruační vložka, nevím, jak to souvisí s domovem, ale nějaká asociace tam asi bude.  

A tady se vracím na začátek. Fascinuje mě, jak si se mnou dokáže pohrát vlastní mysl, paměť. Včera v noci jsem si na tuhle školní scénu vzpomněla, jen tak během usínání. Déle jak měsíc jsem totiž bez domova. Mám vyhřátý pokoj, měkkou postel a za dveřmi kuchyň s milými lidmi a plnou lednicí, ale domov, domov zůstal v Čechách. „To, co máme, si uvědomíme, až když o to přijdeme.“ Věta, která mi konečně začala dávat smysl.

Měla jsem jeden mostek, kousek za domem. Měla jsem trs růží na zahradě, oblíbenou zmrzlinárnu v Pardubicích. Ten výhled směrem k Andělu, když jsem na Palačáku čekala na tramvaj. To jsem měla. Teď mám v sobě prázdno, stesk a úvahy nad tím, kde je vlastně domov můj. Které z měst, který z domů se mi zaryl do srdce nejvíc. Ať uvažuju, jak uvažuju, ten domov není jedna z mých bývalých adres. Vlastně to ani není místo, spíš způsob, jak světlo proniká do mého dětského pokoje, to jak máma po ránu nadává kočkám. Teplo, které se skrývá v lidech, v rodině a přátelích, v úsměvech a objetích, ve víně, které vám kamarádka podá, ve vráskách bezdomovce, kterému každý den po cestě do práce dáte pár drobných. V objetí muže, co vám zrovna udělal snídani. Ten domov se skrývá na dně půllitru dobrýho piva a v obláčku pražskýho smogu.

Přesně tenhle domov jsem opustila a nevím, jak to zvládají jiní a jestli jim taky chybí každý český patník a nabručenej důchodce v Kauflandu, ale mně stačil měsíc, abych přišla na to, že mám tu naší malou kotlinu vážně ráda. Možná bych, kdyby ji ohraničovaly vyšší hory, neviděla, co se děje někde dál, neslyšela bych to volání, co mě zaválo na sever. A kdyby moře nebylo tak studené, možná bych se byla vrátila hned první týden. Díky bohu studené je a já tak měla čas ujistit sama sebe, že dělám dobře. A tak díky našim českým kopečkům a severský zimě vím, že přihlásit se do projektu, kde žijete low cost, protože váš plat se odvádí do neziskovky, kde nesedíte v pěkný sukni v kanclu, ale kde půl dne pracujete venku v -15 °C, protože je to prostě potřeba, kde se po večerech připravujete na dobrovolničení v Africe, byl správný krok. Díky našim českým kopečkům a severský zimě vím, že bych odletěla znovu.  

Když si po večerech povídám s lidmi, kteří už se z projektu vrátili, ujišťuju sama sebe, že opustit svoje pohodlí pro něco, čemu věříte, má význam. Jsem přesvědčená, že je na nás, těch šťastněji narozených, abychom převzali zodpovědnost za ty, kteří takové štěstí neměli. Taky jsem přesvědčená, že je lepší nedělat nic než něco, co vás nenaplňuje, než dělat něco, v co nevěříte. A řeknu vám, ten pocit, když se ráno podíváte do zrcadla, za to vážně stojí.

Sdílejte…

Štítky