Úvod / Lifestyle / Můj život s chovatelkou

Můj život s chovatelkou

20. 4. 2018 Lifestyle
Bullmonde Chovatelka

Moje partnerka se narodila jako člověk, který miluje zvířata. Obzvlášť psy. To znamená, že je vlastní, chová a když potká nějakého na ulici, tak na něj mluví.

Když jedeme autem vesnicí a někde vidím psa, který si to pochoduje sám, většinou začnu něco vehementně ukazovat přesně na druhé straně, abych od něj odvedl pozornost. Mohlo by se totiž stát, že bych byl nucen zastavit a zachránit ho. Tím myslím pokoušet se ho chytit nebo aspoň informovat policii. Ta vám většinou odpoví, že si ho nemůžou vzít, protože na služebně už mají dva a dalšího v autě. Žijeme v zemi, ve které lidé evidentně ztrácejí zvířata častěji než ponožky.

Výhrou je, když má utečenec známku s telefonním číslem na majitele. Pak stačí jen zavolat a čekat do té doby, než pro něj dorazí. Pokud se jedná o vesnické psy, tak nebývá vlastník vždy úplně vděčný, že ho taháme od piva. Argumentuje, že jeho Azorek tady takhle chodí prostě denně a vždy se vrátí. Samozřejmě se najdou tací, kteří jsou velmi vděční a nabízejí finanční odměnu, kterou má partnerka vždy odmítne. Já jako ideální kompenzaci toho, že stojím dvě hodiny s cizím zvířetem na náměstí, bych si představoval aspoň flašku, ale mé partnerce bohatě stačí pozorovat radostné shledání a vděk majitelů ji nabíjí a dává sílu do dalších záchranných akcí.

Co se týče našich psů, máme doma tři a to jen díky tomu, že jsem řekl, že to je maximální počet, který jsem schopný nervově ustát. Být volba na ní, bude jich minimálně jednou tolik. S odstupem času vím, že tři jsou přesně o dva víc, než jsem měl dovolit. A proč jich máme tolik? Důvodem je proměna mé ženy z majitelky na chovatelku.

Abyste mohli začít chovat, musíte si pořídit jedince, kterého uchovníte. Podmínky se liší u každého plemene, ale vždy obsahují účast na několika výstavách, kde musí získat zvíře posudek a známku. Když se jede třeba na dvoudenní mezinárodní výstavu, v praxi to znamená, že vstanete v pět ráno, strávíte víkend v hale, sedíte na rybářské židličce a vedle sebe máte psy v kleci. Poté je vytáhnete na posouzení, kde vám rozhodčí řekne, co všechno je na nich špatně a můžete jet domů. Přihlášení takové výstavy pro více jedinců na sobotu a neděli se nákladově bližší velmi luxusnímu wellness víkendu. Asi si umíte představit, jak moc mile se dokážu tvářit, když místo vířivky se šampaňským a jahodami sedím v prostoru, kde štěkají stovky psů.

Splnit podmínky pro chov je pouze ta lepší část. Poté následuje to nejhorší. Samozřejmě jako u jakéhokoliv jiného obchodu s čímkoliv, ať je to zboží, služby nebo zvířata je naprosto zásadní kontakt s lidmi. Musím podotknout, že tím, že to moje partnerka dělá velmi dobře, nemáme o zájemce na štěňata nouzi. Na psa od nás někteří dokáží čekat velmi dlouho. Souvisí to také s tím, že máme štěňata přibližně jednou za dva až tři roky. Proto si zatím můžeme vybírat a s každým, komu jsme prodali psa, jsme ve velmi úzkém kontaktu a převážná část majitelů se stala i našimi přáteli.

Bullmonde Chovatelka

Zhruba jednou týdně mi zavolal nebo poslal e-mail někdo ohledně psů. Většina lidí, kteří si chtějí pořídit psa, si na internetu přečte, že by se měli jít do chovatelské stanice podívat, aby viděli v jakých podmínkách fena žije. Jednou mi volal pán, který začal telefon stylem „Nazdar, hele koukal jsem se na vaše stránky a pojedu za hodinu nějak kolem, tak bych se stavil.“ „Prosím?“ ptal jsem se udiveně. „No jsou to stafordšírský bulteriéři ne? Bych se tam přijel podívat na psy.“ Když jsem mu vysvětlil, že nejsme žádná zoo, neděláme tedy veřejné prohlídky, máme svá zaměstnání, že naši psi leží teď v klidu na gauči a rozhodně v nejbližším roce ani žádná štěňata neplánujeme, byla by teda ztráta času nás obou, abychom se scházeli, poslal mě někam.

Být chovatelem znamená, především velmi mile odpovídat na emaily typu:

Co Vaši psi pijou? Případně čím krmíte?

Máme pudla a chceme si pořídit vlčáka. Můžete mi poradit, jestli se snesou?
(Sice nechováme vlčáky, ani pudly a o jejich povaze vlastně pořádně nic nevíme, ale proč se nás nezeptat ne?)

Máme vlčáka a pudla a perou se, co s tím máme dělat?
(To, že mám nějakou zkušenost se psy, přece neznamená, že jsem výcvikář.)

Jedeme zítra na dovolenou a chtěli bychom, aby tam měli děti s sebou už štěně. Koukali jsme na web, že máte aktuálně doma malé. Bylo by nějaké volné, pro které bychom se mohli večer stavit?
(Nevím, co čekala paní, která na webu viděla naše 14 dní stará štěňata. Že jí ho rovnou zabalíme a hurá k moři?)

Mohl byste doporučit nějakej dobrej cvičák u Ostravy?
(Jasně. Jsme z Prahy a máme dokonalej přehled o všech psích cvičištích v republice, tak proč nám nenapsat.)

Ze začátku jsem lidem i odepisoval. Na jejich dotazy o pořízení nebo výcviku psa, jsem vždy napsal poměrně obsáhlý text. Většina z nich ani nepoděkovala. Pravděpodobně si lidé myslí, že když je člověk chovatel, má dvacet psů, celý den lítá kolem nich a večery věnuje vyřizováním dotazů. Nakonec jsem nechal své kontakty z našeho webu vymazat a veškerou komunikaci raději přenechal své přítelkyni.

Čím více se setkávám se zvláštními požadavky nových zájemců, tím více si vážím těch, kterým jsme psa dali a ten se pak stal na několik let řádným členem jejich rodiny. Vybrat dobré majitele je na celém chovatelství rozhodně to nejnáročnější.

Sdílejte…

Štítky