Úvod / Lifestyle / Pravda o životě na vsi

Pravda o životě na vsi

27. 4. 2018 Lifestyle
Pravda o zivote na vsi

Všichni moji kamarádi – no, dobře, spíš kamarádky – z Prahy mají strašně romantický představy o životě v dřevěný chatičce pod lesem. Ráno se probudíte svěží do zpěvu ptáčků, podrbete za uchem lišku, co jde přes vaši zahradu, vyrazíte do lesa na medvědí česnek či jiné dary přírody, obědváte na zahradě, koukáte na svého muže, jak se ohání sekyrou, zatímco vy jste krásná a popíjíte drink s paraplíčkem, drbete kočku a ve vlasech máte květiny. Přesně tak to vypadá.

A taky se stanete hrozně oblíbenými. V životě jsem nezažila tolik návštěv a tolik telefonátů typu „máme cestu vaším směrem, tak se zastavíme, jó?“ A uznávám, že tuhle romantickou představu hodně přiživuju svým Instagramem, ale uvědomuju si, že to není zodpovědný, protože by se mohlo stát, že se někdo další taky rozhodne ukázat Praze záda, pak ho to hrozně zklame a přijde mi na zahradu házet pošlý slepice, protože netušili, že s tím souvisí taky nějaká práce.

V reálu tedy o víkendu opravdu vstanete brzy ráno. V zimě vás probudí zima a v létě ptáci, protože krmítko na okně je základ chaty. Nakrmíte své, případně i cizí zvířectvo a sobě kromě potravy uděláte litr kafe. Možná se podělíte s partnerem, ale když se nebude koukat, nalijete sobě víc. A jakmile se zvednete od snídaně, sednete si nejdřív až se setměním. Protože je potřeba udělat hrozně moc věcí.

A i když máte pocit, že je všechno hotový, je pořád co dělat. A i když vám partner říká, že máte přece mít klidový režim, nedá vám to, protože vidíte, kolik je kolem práce. A i když přijedou kamarádi na oběd, po chvíli nervózně sledujete hodinky (dobře, úhel slunce, hodinky do romantické představy lesa nepatří), protože máte práci ještě na pět hodin. A když jdete s tříděným odpadem, kolem té jedné sousedky se plazíte prakticky po zemi, aby si vás nevšimla, protože, když jí omylem pozdravíte, budete tam stát ještě za dvě hodiny, kdy se vám podaří nenápadně poslat zprávu partnerovi, aby vás přišel vysvobodit.

On přijde, pozdraví sousedku… a další dvě hodiny v tahu. Ručičky, co posledních pár let přebíraly maximálně zrna výběrové kávy, teď přebírají plevel a nevybíravě nadávají, když nejde vytáhnout kořen stoletýho břečťanu a vám lezou po zádech tři pavouci velcí jako kotě. Večer jste rádi za sprchu a odchod do postele v devět. Jednak jste fakt a unavení a pak taky víte, že před východem slunce se zase spustí ptačí budík.

Pravda o zivote na vsi

Jenže já si ani na tohle nedokážu pořádně postěžovat a pořád mám ty romantický představy, protože mě ta hlína za nehtama nějakým záhadným způsobem baví. Nevidím v tom asi tolik to tady je to hrozně uklidňující, viiď? To si krásně odpočineš, že jó? Jak je to tu takový… zelený, có?” jako ezoteričtěji založení lidé, než jsem já. Spíš ta práce dává tak nějak smysl a je vidět.

A považuju ty čtyři roky v Praze za paradoxně hodně dobrou přípravu na život na vesnici. Díky tréninkům v pražských tělocvičnách umíte zvedat a tahat těžký věci tak, aby vás ani po třech dnech nebolely záda. Pokud jste zvládli orientaci na stanici metra Můstek a v pražských pasážích, rozhodně se neztratíte ani v lese. Protože jste zvládli už odpálkovat několik svědků Jehovových, zvládnete po pár hodinách i tu nejukecanější sousedku ve vsi.

A nebojte, přijdou i dny, kdy si fakt sednete na zahradu, budete poslouchat šumící jez a ptáky, sledovat západ slunce, jíst candáta ráno vytaženého z Berounky a zapíjet ho skvělým ryzlinkem. Přijdou. Určitě. Že jo?!

Sdílejte…

Štítky