Úvod / Cestování / Žijeme. Přidáš se?

Žijeme. Přidáš se?

20. 6. 2018 Cestování
Zrzka n cestách

Abych mohla poslat tenhle článek, lezla jsem hodinu a půl po kozí stezce, pak jsem stopovala a teď sedím u nějakého Albánce na schodech. To jen tak pro začátek, takový upozornění, abyste si toho vážili! To, že jsem si při té příležitosti rovnou koupila cigára, nebudeme zmiňovat. A jak se vůbec městský holce stane, že nejbližší signál není na dosah ruky? Celkem lehce. Prostě začne uvažovat nad sílou důvěry.

Když se člověk narodí, je jako prázdná nádoba. Má obrysy a tvar, ale to, co do něj naleje okolí, to je ve hvězdách. Z podstaty naší bytosti si lépe pamatujeme, a tím se i učíme, ty špatné a bolestivé zážitky. Já se takhle třeba naučila nevěřit lidem (a nesahat na plotnu), stačilo pár nesplněných slibů, pár mluvků. Po několika letech mi ale došlo, že život bez důvěry je dost na hovno. Ruku v ruce s tím přichází žárlivost a samota, pocit, že ostatní nejsou fér, protože vy nelžete a plníte sliby. Buď se můžete naštvat, urazit a schovat do temný kobky a nebo zase začít lidem věřit. Mám strach ze tmy a ze samoty, takže lehčí bylo vyčistit své srdce od nánosů špíny. (Teď by to chtělo vyčistit ho od patosu, tfuj!)

A víte co? Ona každá práce přináší výsledky, ne vždycky ve formě jakou jsme očekávali, ale vždycky se to změní. Třeba ta důvěra, jo? Od tý doby, co lidem zase věřím a spoléhám se na ně, mě nikdo nezklamal. Lidi najednou plní sliby a říkají pravdu. Na čem se dohodnu, to se prostě stane. Takhle easy to je. Před nějakou dobou jsem se takhle dohodla s jedním klukem z Albánie, že přijedu a budu mu pomáhat. No a přesně takhle jednoduše se stane, že je signál minimálně dvě hodinky od vás. Ignorovala jsem vyděšený proslovy rodiny i přátel, ignorovala ten otravnej hlásek, že to nemám nikomu říkat, sbalila si krosnu a vyrazila přes Korfu do Sarandy.

Hlásky sklaply, když jsem na celnici urvala kohoutek a rozesmála se, až mě krosna převážila. To, že místo autobusový zastávky jen seděl stařík pod stromem, kouřil tabák v novinovým papíře a říkal lidem, co kdy jede, to už mě tak moc nepřekvapilo. Čutla jsem si vedle něj a dost možná ani on nevěděl, na co tam čekám. Autobus to teda nebyl, byť to pár kol mělo. Po třech hodinách mě řidič vyhodil, jak jsem později zjistila, tak i dost oškubal, a já se mohla vydat po tý kozí stezce poprvé. Po první hodině bloudění jsem usoudila, že patery boty s sebou určitě nepotřebuju. Vlastně ani trička, mikinu nebo všechny ty sračičky na vlasy. Po další půl hodině jsem se svalila do křesla na pláži. Když mi pot přestal téct do očí, všimla jsem si, že jsem v nádherným kaňonu u neskutečně průhlednýho moře. Že jsou kolem mě krásný kluci z celýho světa a dost možná významný procento celosvětově vypěstovaný trávy za posledních deset let.

A tak jsme tam tak seděli, pili rakiji a vyprávěli si, odkud jsme, jak dlouho jsme a ještě budeme na cestách a před čím vlastně utíkáme. Netrvalo dlouho a přišli jsme na to. Zdrháme sami před sebou, před potřebou být dokonalý a chceme využít každou příležitost svobody, co nám je dána. Ono totiž někdy vás může zabít nadechnutí čistýho vzduchu, stejně jako vás může spoutat nekonečnost svobody. Nebo spíš vlastně všechny ty povinnosti a očekávání, který se za svobodu dobře skrývají. Slýchávám, ať si užívám školu a práci, jakou si vyberu, protože to moji rodiče nemohli. Jenže z toho, že něco můžeme se rychle stalo, že musíme.

Pošpiněná civilizací a západním stylem života, konzumem a hnaním se za oceněními jsem se zeptala, co tu vlastně celý dny dělaj. Odpověď se mi trochu míchá s chutí rakije, ale v kostce to bylo nějak takhle.

Lezeme po skalách, hulíme, plaveme v moři, pijeme, skáčeme z těch skal do moře, spíme na pláži, pijeme a jíme, tancujeme a milujeme se. Prostě cokoliv chceme. Prostě žijeme. Prostě jsme šťastní. Přidáš se?

Zrzka na cestách
Sdílejte…

Štítky