Úvod / Ona / Ženu ani květinou neurazíš

Ženu ani květinou neurazíš

6. 12. 2018 Ona
Zrzka od vedle

Nedávno jsem se v práci dostala k časopisu Květy, koukala jsem na to jako blázen, myslela jsem, že Květy jsou záležitost hlubokých devadesátek. A on se mezitím ten devadesátkovej design i obsah prokousal časem až do současnosti. Zrovna tak se časem prokousaly i zbytky galantnosti. Jenom s těmi je to trošku složitější, to jejich odsouzení myslím.

Vyrůstala jsem na vesnici a celé dětství trávila buď v knihovně nebo na zahradě, co ke knihovně náleží. Na louce jsem bosky běhala mezi květinami a některé si pak utrhla, abych díky knihám o květomluvě zjistila, o čem která vypráví. Třeba každá barva růže vypráví o něčem jiném a já tak zjistila, že moje oblíbené bílé a rudé znamenají nevinnost a lásku. Byť mají květiny vlastní slova a vlastní význam, můžeme jim vložit i slova naše – vděk, přání hezkého dne, úsměv, lásku. Říká se, že muži neumí projevovat emoce tak jako my ženy. Možná je to pravda, možná proto za sebe nechávají promlouvat (i) obří kytice, tulipány, co ukradli přes sousedčin plot, pampelišku při procházce parkem. Květiny jsou krásné a krása k ženám patří.

Nepatřím mezi dívky, které potřebují chlapa, když mají sestavit komodu. Sestavím ji sama, ale pořád mám na paměti, že jsem žena, a tak ji sestavím v šatech a se rtěnkou na rtech. Kromě krásy k nám patří i síla. Nepotřebuju chlapa ani proto, aby za mě zaplatil večeři, drink, aby mi kupoval dárky, bral mě na dovolené. Je dvacáté první století a já, byť vychovaná sedmdesátiletou ženou, patřím do generace dívek, které nejsou princezny. Já se totiž neposeru, když se mi zlomí nehet. Nečekám doma na gauči na prince, který už je beztak ohrožený druh, místo toho pracuju na tom, abych byla nezávislá a samostatná jednotka. Já si totiž nemyslím, že by muž měl být hlava, ať už ekonomicky nebo v nadsázce.

Odmítám se ponižovat a dělat ze sebe neschopnou květinku jenom proto, aby si muž vedle mě připadal užitečný a potřebný. Ono je totiž dost důležitý to slovíčko „vedle mě“ – možná toho chci moc a možná ne, ale já chci partnera, ne šéfa, někoho, kdo bude dobrý v tom, v čem já nejsem a je mi jedno jestli je to rugby nebo vyšívání. Někoho, s kým se budeme doplňovat a já nebudu pro jeho ego muset sklánět to svoje. Muže, který unese, že si za sebe tu večeři zaplatím (občas) sama (a občas za oba) ne proto, abych ho ponížila, ale proto, abych neponížila sebe. Abych se nestala jeho majetkem a pěstěným zvířátkem, ale jeho partnerkou a doprovodem na cestě.

A možná proto chápu, že se některá může cítit uražená, když jí muž otevře dveře. A možná proto chápu, že někteří muži na tohle můžou reagovat podrážděně a naprostým bojkotem gentlemanského chování. Já si prostě jen myslím, že chovat se za každou cenu galantně galantní není. Ale přitom si taky myslím, že ženy by si ty květiny neměly kupovat samy, vlastně by je nikdy neměly kupovat, jen dostávat. Tak nám je, pánové, kupujte, trhejte, dávejte a posílejte. Protože je to krásný. A krása k ženám patří.

Sdílejte…

Štítky