Úvod / Cestování / Zejtra letim

Zejtra letim

7. 12. 2018 Cestování
Zejtra letim

Zejtra letim a dneska nikam nejdu. Dycky sem chtěla zmizet bez „čau“. Jako se to dělá psům. Šokem. To mi řek jednou jeden… že když se loučíš se psem, tak se loučit nemáš. Máš prostě odejít. Oni z tebe totiž vycejtí ten smutek a jsou pak taky smutný. A smutnej pes je jedna z nejhorších věcí na světě. Ale když prostě zmizíš…  

Zejtra letim. Dělám z toho stokrát větší drama, než to je. Vim, že to bude dobrý. Udělám pár selfíček, nahraju pár instastorýs, polajkujem si statusy a než se vzpamatujem, budu zas zpátky. Žít si ten svůj stejnej živůtek a do bia si jenom přidám „traveler“.

Chtěla jsem něco velkýho. Chtěla jsem něco, co sem nikdy neudělala. Něco, co mi zvedne tep. A když jsem před půl rokem kupovala tu letenku, tep se mi trochu hnul. Dost hnul. A až pak jsem si uvědomila, že letim sama. Zejtra letim. Zejtra letim sama.

Můj plán je takovej, že si v letadle nakoukám nějaký edukativní videa jako třeba:
How to drive a scooter.
How to kill a snake.
How to suck poison from my leg.
How to spend 5 weeks in Vietnam with 100 USD.
Etc…

Tvl já zejtra letim. Na 5 tejdnů. Do Vietnamu.

Jsem baťůžkář, ale taky jsem Ms. Comfy. Chci teplo, sucho a žádný hady. Tam prší, je tam vlhko a hodně hadi. Podle mého mě prostě vole ušktne už v letadle. S tim mym štěstíčkem. Doufám, že jsem pojištěná na hady…

Taky tam prej každý druhý maso, co snim, ať chci nebo nechci, bude pes. Sorry Gordíky.
Jsou tam prej ty restaurace, kde vidíš v kleci psa a můžeš si vybrat. Já v Asii nikdy nebyla, tak si jenom můžete představit, jak moc mi maká hlava v představování všech těhlech informací.

Vidim se ve velkym špatnym. Smrt na skútru, smrt hadem, smrt na psí maso. Vidim se smrt.

Šílim. Sedim doma v hromadě oblečení a je mi úzko. Jakože hodně. Vždycky jsem chtěla zdrhat, ale vlastně si uvědomuju, že nemám před čim. A taky jsem se nikdy nechtěla vracet a já vlastně mám kam. Nevim, jestli stárnu nebo jestli jsem jenom kráva, ale já mám úzkost z toho, že nemám úzkost. Z toho, že se bojim, ale vlastně ne. Z toho, že sem dokázala vystoupit z mýho comfy kolečka. Z toho, že je všechno správně. V mym životě je v poslední době všechno tak moc správně, až mě to děsí.

Jak to jednou jeden takovej řek… jsme generací lidí, která největší úsilí věnuje tomu, aby ustála svůj úspěch. A to je kurva těžký. Protože kňučet umí každej, ale stát rovně… těch moc není. A já zejtra letim. Sama. A já se těšim.

Sdílejte…

Štítky