Úvod / Cestování / Yes man. Sí señor.

Yes man. Sí señor.

12. 11. 2018 Cestování
Yes man. Si senor.

„Je to jiný, když seš třídní, co? Už aby byla neděle.“ Vychrlila na mě kolegyně na chodbě.
„Jo, je to jiný, je to hrozný,“ odpověděl jsem jí bez jakéhokoliv přemýšlení. A o tom to je. Ne, že to má být všechno hrozný, ale jiný. Chvála jinakosti.

Když jsem nastoupil na svou momentální školu, řekl jsem si, že to bude jiný a vyzkouším si yes-man taktiku. Pro neznalé tak to spočívá v tom, že na skoro všechno, třeba krom „zabij se“, řeknete „jasně“ a jdete do toho. Takže jsem první rok jel do Amsterdamu, Německa, pak jsem se podíval do Švýcarska. A ta největší pecka byla, když mi řekli, jestli třeba nechci letět do Španělska na Erasmus. Moc jsem o tom nevěděl, ale řekl jsem jo. Jako na všechno. A tak to začalo.

Rodiče puberťáků možná tuší, ale pokud jich nemáte na starost patnáct, 24/7 krát dva, tak fakt jen tušíte. Je to neskutečnej záhul. Začíná to asi takhle. V sobotu nespíte, kolem třetí si zavoláte taxík a v půl čtvrté jste na letišti a jste rádi, že jste. A krom toho, že když už koukáte, abyste byli, tak koukáte, kde je dalších patnáct a začnou ty existenciální otázky, které kolem čtvrté mají jistě i ostatní, ale ti mají své promile a čeká je spaní v do oběda. Takže, proč je nás jen deset? Kde má tamten batoh? Proč se ten kluk vystrojil jak do války? Pustí nás přes kontrolu? Mám dost léků? Mají oni dost léků? Mám dost knížek? Kolik se jich bude snažit opít první den? (DOST!) Umí kolegyně jiný jazyk než česky? Kolik nás přežije? Neměli bychom raději spadnout? Nechceš se, Petře, na to svoje yes man, vykašlat?

Nakonec to dobře dopadlo. Sice jsem jel jako učitel, ale skončil jako ošetřovatel, bachař, tyran, ale i turista, nadšenec do Španělska a pro mnohé i kamarád. A to se sakra vyplatí. Je to zkušenost, která se moc neopakuje. A i když jsem se naučil během jazykových kurzů jen představit se a větu „Vidím černého astronauta s bílými kastaněty“, bylo to božské.

Jinakost, o tom to je. O tom je Erasmus a jsem rád, že je tu pro mě, je tu pro naše studenty a že tam můžu pro mě být i já. Je fajn si uvědomit, jak to je jinde jiné, jinak dobré, jinak špatné, ale hlavně zkusit si to „jiné“. Třeba, že s angličtinou se nedomluvíte a tak mluvíte rukama, nohama, úsměvem. A že se vám za to dostane úsměvu nazpátek a pak si koupíte to, co jste chtěli a dostanete se tam, kam jste potřebovali. Nebo to, že siesta je fakt fajn. Dát si v půlce dne oraz a pak se vrátit do práce s novým přívalem energie. Užít si přímého sluníčka (průměrně 8 hodin na den v roce, v ČR jen 4,5) a dát si oddych od školy, od papírů a třídnic.

Takže, i když teďka skáču přes balíky papírů „přivézt“ a „nechat“, kupy oblečení, knížek a elektroniky. Těším se. Totiž druhá věta, co jsem řekl kolegyni po tom, co jsem přitakal „Jo, je to jiný, je to hrozný,“ byla „Ale hrozně se těším, až přistaneme.“ Protože letím znova! A tak příště bude něco o tom, jaké to je být učitelem na Erasmu. A bude to jiné, protože o tom to je. A jsem fakt vděčný, že to může být a může to být jiné. Takže sí señor a k večeři nějaké ty tapas a pak dlouhá procházka mezi smějícími se lidmi do zapadajícího sluníčka. Ale v jedenáct všichni na baráku. Jasný?!

Sdílejte…

Štítky