Úvod / Cestování / Výcvikový tábor

Výcvikový tábor

11. 10. 2018 Cestování
Vycvikovy tabor

Někdo jednou jistě řekl, že kolektiv se nejlépe sblíží v nepřirozeném prostředí při dělání absurdních činností. Nevím, kdo to byl, ale musel být moc, moc důležitý a tak ho poslouchají firmy, korporáty se svými teambuildingy a především školy. Ty posílají svoje studenty prvních ročníků do horoucích pekel mimo civilizaci, aby se vrátili jako ucelená jednotka připravená k vyučování, která má v papírech odškrtnutou kolonku „adaptační kurz“. A jelikož se mají stmelovat všichni, tak jako třídní jsem na takovou výpravu jel letos taky.

Celé slučování kolektivu se odehrávalo na horách. Na horách je obyčejně klid, krásně a všechno je tam takové prosté (znám z filmů, víme). Což asi platí do chvíle, než vám vydrancuje místní konzum zhruba devadesát Pražáků, takže po zbytek týdne můžete kupovat jen savo, sirky a rýži v pytlíku, kterou snad stejně nikdo nejí. Ne, že by nám tam nevařili, to vařili, jen jíst se to nedalo. Vegetarián sice nejsem, ale v duchu jsem plakal za každé nevinné zvíře, ba i za každé nevinné rajče, které bylo usmrceno, znásilněno a poté znovu usmrceno, aby prošlo procesem, které by jen šílenec nazval „vaření“ a nakonec bylo servírováno tak, aby způsobilo hrůzu a děs mezi všemi zúčastněnými. Když jsem před odjezdem odbýval všetečné dotazy studentů slovy „bude jen utrpení, bída, žal a bolest“, netušil jsem, jak blízko jsem byl pravdě.

Jídlo však nebylo to nejhorší, ani ubytování, které dalo svěřencům lekci v reálném socialismu, neb hotel, ve kterém jsme měli přežívat, se postavil někdy, kdy lidské bytosti nebyly na prvním místě a od té doby se nezměnil. Ale měl střechu i zdivo a poté co jsem hrdinně zasáhl proti přírodě, po slovech „pane učiteli, máme v pokoji strašně moc brouků“, a vyhnal všech deset vinných mušek z okna, byl klid. Netuším, co by se stalo, kdyby byl na pokoji pavouk, asi bych byl volán k zabití bájného krakena a než by studenti úžasem vydechli nad mou statečností, byla by již kolona pražských matek v mercedesech v půli cesty vstříc jejich záchraně.

Nejšílenější věcí, jak už tak bývá, je tvor lidský. Ačkoliv, až popíšu onoho tvora, který nás nakonec stmelil, zapochybujeme si všichni, jestli to vůbec člověk byl. Vedoucím celé akce byla bytost Patrik. A byl to člověk, jak se říká, z lidu, neměl rád migranty, což dokládal tím, že on sám je ze Slovenska a čím víc je v Čechách, tím víc je Slovák a že jakákoliv migrace je aktem války. Na to odcitoval korán, který přece znal jak své boty a jako třešničku dodal, že sirotky nepřijímat, protože s nimi musíme vzít rodiče. Když jsem se vydal hledat patřičný kámen, abych tedy nepřítele zahubil, utekl někam k lesům. Později večer se mi svěřil, že je jisté, že lidé nejsou z této planety a byli jsme sem deportováni mimozemskou civilizací. Než jsem tedy vytáhl z kapsy kámen, objevili se studenti a Patrik se je začal počítat, neb se vraceli z noční bojovky. Když se nemohl dopočítat, vydal se je hledat do lesů. Nechal jsem ho, sice nám chybělo deset lidí, ale já věděl, že tito spokojeně spí na pokojích a jediná starost, co mi zůstala, byla, aby je nesnědly navrátivší se vinné mušky.

K mému zármutku se vrátil se někdy v noci, letošní úroda medvědů asi nebyla ve zdejším kraji početná. Nicméně jsem opustil od svého válečného záměru a nechal ho konat jeho práci. Nakecal toho ještě hodně. Jak jsem se dozvěděl od studentů o týden později, šířil svou moudrost všude, kde to jen šlo. Ale musí se mu nechat, byť to byl, dle svých slov nepřítel a válečný štváč, že jedno se mu povedlo. Na konci jsme ho nemohli vystát úplně všichni, stmelení a adaptovaní na blbost těžkého kalibru.

Takže díky Patriku, jestli to byla strategie, byla geniální. A jestli ne, prosím vrať se do Tater, na takovou moudrost tu nejsme ještě připraveni. Sbohem a asi dík.

Sdílejte…

Štítky