Úvod / Ona / Vlez mi na záda

Vlez mi na záda

13. 9. 2018 Ona
BB

„Neposílej lidi do prdele, dokud nezjistíš, že se ti to líbí a jak to bolí!“ – moudrá to rada od nejmenované blízké osoby. Ale aby mi řekli, že nemám lidem říkat, aby mi vlezli na záda, protože to fakt bolí, tak to mi nikdo neřekl! Sakra.

Září je divnej měsíc. Je ještě léto, ale už trochu podzim. Takže člověk trajdá v triku a najednou je mu odpoledne zima a tak ho „ofoukne“. Taky mi každý září přiskočí jeden rok blíž do hrobu. Letos se to nějak všechno spojilo. Já si toho naložila na záda hodně, trajdala v triku (popíjela víno na vysoký lavičce, kde foukalo, abych byla přesná) a navíc už i roky začíná tělo pociťovat. Jo a protože jsem nechtěla někoho poslat do prdele, tak jsem si řekla, ať mi vleze na záda a on tam teď určitě dřepí, protože mě tak hrozně bolej, že si dokonce sedám v MHD i když neni místo u okýnka!

Nikdy by mě nenapadlo, jak je těžký zalít čaj, vyndat prádlo z pračky nebo se třeba obléct. Nebo se rozhlédnout na přechodu, jestli něco nejede. Nevíte, zda ještě frčej talentový soutěže? Myslim, že se svou robotí chůzí bych se klidně dostala až do Hvězdý pěchoty všech těch talentových soutěží. Ale když teda zrovna netrénuju na prkna vítězů, tak si všímám zajímavých věcí… Jakmile se nemůžete pořádně hýbat, tak všechno, co potřebujete nakoupit, je v krámě buď úplně dole nebo hodně nahoře. Takže vypadáte jako blbec. Najednou potkáváte spoustu hezkejch chlapů a když se chcete nenápadně podívat, tak vypadáte jako blbec. Ostatně jako blbec vypadáte i když jenom stojíte, sedíte a nebo se chcete zvednout – a to je teda vůbec nejhorší. Musíte si jednoduše zvyknout na fakt, že je z vás nepohyblivej blbec bez nákupu a bez hezkejch zadků v paměti.

A to mě nikdo nevidí, jak se snažim najít správnou polohu na spaní. A samozřejmě existuje takovej ten blbej zákon, že jakmile ji najdu, tak mi dojde, že jsem nechala mobil v kuchyni, rozsvíceno v koupelně nebo prášky v obýváku. A taky si teda nevzpomenu na všechno najednou, ale hezky postupně, takže tu každej večer předvádim slušný divadlo.

No a co je taky hrozný? Nesmim nosit těžký věci. Což znamená, že nesmim nosit knížky! Takže mám jezdit MHD, kde jsou teda mimochodem najednou volná místa pouze do uličky, a mám dělat co? No tak štěstí, že existují iBooks v mobilu. Jenže tady teda přichází další kámen úrazu a to přiznání, že ten zrak je čim dál horší a to je prej taky znak toho, že nemládnu. To já si ale nepřiznám, takže hezky mžourám do telefonu, vypadám u toho, že se mračim a tudíž že jsem arogantní kráva a ještě si tim přidělávám vrásky. Kosmetické firmy, máte mě! Poperte se o mě. Potřebuji krém proti vráskám.

Ale aby to nevypadalo, že si jenom stěžuju. Každý den se probudim a mám na telefonu spoustu zpráv, kde se mě lidi ptají, jestli už je mi líp. Zvou mě ven, ptají se, jestli nechci s něčim pomoct a nebo rovnou přijdou s večeří, protože už mě znají a vědí, že bych si o tu pomoc stejně neuměla říct. A to je všechno strašně hezký. A za tohle uvědomění vděčím těm bolavejm zádům a vlastně teda člověku, kterýho jsem v duchu vyzvala, ať mi na ně vleze. Ale řeknu vám… Příště budu lidi posílat zase hezky postaru… Ať jdou někam. To určitě nebolí!

Sdílejte…

Štítky