Úvod / Cestování / Višňovice za stovku

Višňovice za stovku

6. 6. 2018 Cestování
Visnovice za stovku

Sice se říká, že nejvýchodnějším kusem naší kotliny je poslední barák v obci Bukovec, ale není to tak úplně pravda. Čechy mají jedno detašované pracoviště daleko, daleko víc na východ. Jmenuje se Banát a najdete ho v Rumunsku. O českém Banátu se dočtete spoustu věcí na internetu, je to místo v poslední době poměrně populární a pořádá se tam ke konci léta hudební festival, kde můžete zapít konec léta, dojet tam speciálním vlakem s několika bary a ztratit všechny iluze o tom, že vaši oblíbení zpěváci a skupiny jsou normální lidé, co hrají muziku. To není třeba rozmazávat.

Není to to hlavní. Banát je o něčem jiném, Banát je místo, kam jedete, pokud máte zájem o trochu bezpečného dobrodružství. Pokud se chcete cítit jako hobiti, co si šlapou krajem s batohem na zádech a s pěkným klackem v ruce si ulehčují cestu. Ten klacek je doopravdy nutnost, je tam poměrně dost divokých psů a hadů, kteří dodají cestě ten správný šmrnc. Vyražte do Banátu o týden dříve a projděte si ho! Stojí to za to. Uzavřete si pojištění, naplňte placatku a přijeďte do Svaté Heleny, třeba autobusem, cesta trvá pouhou věčnost v očistci a o to víc se ale v závěru rozeběhnete do kraje s tím, že auta, maďarské dálnice a rumunské serpentiny už nikdy nechcete vidět.

Ale dost ironie, Banát je pohádková země s pár českými vesnicemi jak z pohádky. Navštívil jsem ho před pár lety, přijeli jsme autobusem hrůzy do Svaté Heleny s cílem dojít do Gerniku, což je další česká vesnice, přes Rovenska, na festival. Byť je super být v opravdových horách, ne opravdových jako jsou Himálaje, ale pro Pražáka opravdových, prostě velkých kopcích, tak Banát je především o lidech. O srdečných lidech, co vám za pár šupů nabídnou přespání na seně, kde na vás ráno poklade slepice vejce, nebo u sebe doma a ještě vám uvaří. Povídají si s vámi češtinou, která v téhle podobě u nás už dávno zanikla. Je to o nezkažené vodě a o tom, že můžete do rána koukat na hvězdy, které na nebi opravdu září a to všechny, ne jako u nás.

Visnovice za stovku

Co čert nechtěl, v naší výpravě, která se skládala z několika dospělých, rekreačních uživatelů drog, neustálých uživatelů alkoholu a příležitostných hráčů na ukulele, byl mladý kněz. Měřil dva metry, vážil kolem metráku, měl obří afro a dva „pejzy“ ve formě dredů. Tenhle vskutku boží člověk se tam stal mým kamarádem a průvodcem.

Banát byla takříkajíc duchovní cesta, na kterou se nezapomíná. Každé ráno jsme vyrazili se zásobou místní višňovice, která stála stovku za litr. Postupně jsme během dne, především během dlouhých výstupů na kopců strmých jak Cheopsova pyramida, toho pochopitelně litovali. Jednak se to proneslo a za druhé, pokud poctivě odpíjíte, tak se ty kopce zdají delší, strmější a náročnější a čím dál tím více se podobají Himálaji. Občas jsme se, i přes dobré značení českého klubu turistů, ztratili, občas na deset kilometrů, pak nás třeba chytla bouřka. V ten moment, no spíš po hodině mašírování v dešti, od svatého muže zazněla, doslova zaburácela, pro mě naprosto památná věta: „Do prdele, z toho počasí by i svatýmu upad čurák.“

On ten dobrý muž neustále něco trousil, ať již to byly citáty z bible či z Kanta nebo Spinozy, vyslovené a načasované s takovou dávnou ironie, že jsem si říkal, jestli si – byť neznaboh – nezajdu občas na mši. Nebo, a to především při výstupech na kopce, takové nadávky, že jsem si měl chuť vytáhnout poznámkový blok a nadšeně si zapisovat. Inu učenec na cestách jest vskutku vzácným a vítaným prvkem.

Ale v tom nebylo to kouzlo, kouzlo bylo, že když bylo nejhůř a nebylo přes déšť na krok vidět a náš kuchař s přezdívkou Sele pomalu umíral na přemíru alkoholu a mokro, ostatně jako všichni ostatní – na to mokro, se zjevil bača a za krabičku cigaret a balíček kafe nás vyvedl z bouře i bloudění a ještě nám natrhal třešně na cestu. Kouzlo bylo dojít promočení do cizí cílové vesnice v cizí zemi, zajít si do hospody a česky si objednat točenou Plzeň. Pak debatovat o víře, etice, filozofii (fakt si s sebou sežeňte takového kněze, ideálně pokud jste právě dopsali diplomku z filozofie a máte chuť debatovat), kouření dýmek a metalu a pak obejít vesnici a sehnat si další zásoby pálenky na zítra a místo na spaní.

V Banátu máte všude dveře otevřené, pokud přijdete slušně a s pozdravem. Je to místo, jakých už moc není, místo, kde na vás z latríny vyletí kohout, což nechcete, nebo vás začne honit kráva, což vůbec nechcete, ale je to i místo, kde žije svébytný folklór, Palackého čeština a tak nějak větší člověčenství.

Ale pospěšte si, sežeňte si filozofa, kuchaře, alkoholika a toho jednoho protivu, co vás bude hnát do kroku a jeďte. Banát vymírá, je to skanzen z dob minulých, kterou jednou, velmi brzo nebude, což bude hrozná škoda. Projděte si ho celý a dojděte na festival. Sice díky alkoholu moc kvalitní produkci neuslyšíte a nejspíš vám to celé proprší jako nám, ale pivo je za třicet, smažené cokoliv za půl sta, Dunaj obrovský a za rohem a nálada a zážitek k nezaplacení.

Sdílejte…

Štítky