Úvod / Ona / Vesnický chlapi s dlouhou hadicí

Vesnický chlapi s dlouhou hadicí

24. 7. 2018 Ona
vesnicky chlapi s dlouhou hadici

„Doraž v sobotu k nám pod Říp! Bude pivo, párky a hasiči!“

No jo. Tak na to já slyšim. To je ten tajnej recept na spokojenou blondýnu z velkoměsta! Byla jsem sbalená rychleji než mi pod rukama mizí růžový víno a ani jsem neproklínala budík, co zvonil na sobotu sakra brzo. V tomto místě bych ráda podotkla jednu maličkost, co nemá s článkem nic společného, ale já prostě musim… Nezabloudila jsem na nádraží! Normálně jsem našla pokladny, nástupiště a i nastoupila do správného vlaku. A vlastně je to dost důležitá informace! Jelikož se mi to podařilo asi poprvé v životě, mou náladu to  totiž ještě vylepšilo…

Ve vlaku jsem plánovala pracovat, protože jsem správě předpokládala, že sotva vystoupim, dostanu do ruky sklenku prosecca, ale co čert nechtěl, ty plány mi překazil chlap! Chlap s velkýma očima, propiskou a kostičkovanym papírem. Budoucí velkej chlap, co chtěl hrát piškvorky a povídat si o tom, proč jedu sama vlakem a jak jsou hasiči suprácký. Takže se vám přiznám, že ani netušim, jak dlouho jsem vlastně jela, ale najednou jsem přesedala do malýho motoráčku a za poslechu Bowieho se těšila na tekutej oběd.

Co vám budu povídat… Nekecala! Pod Řípem bylo plný hřiště hasičů, nachlazená plzeň, grilovaná krkovice a až překvapivě dobrá a přátelská atmosféra. Abych dostála své tradice, tak jsem se hned prvnim pivem polila a šaty si zaprasila hořčicí. Prohodila jsem pár vtipů, u kterých musí lidi přemýšlet, jestli jsem teda úplně blbá nebo se můžou smát, a jako zákusek si dala párek v rohlíku, protože ten mi ještě na šatech chyběl. Ale na mou obranu – když pozorujete partu chlapů, jak běhaj po trávníku a vůbec u toho nepadaj, nehlídaj si účes a ještě táhnou velkou hadici, tak prostě na nějaký zásady stolování zrovna nemyslíte…

A co by to bylo za víkend na vsi, kdybych nenavštívila i místní hospodu, kde se všichni znaj, kde se zastaví každej, kdo původně jenom procházel a kde vám chlap podrží dveře a přisune židli. A tak jsem pak spokojeně usínala s pocitem, že jsem viděla hasiče, vypila hodně piva, trochu prosecca a na pár hodin zpomalila a tak trochu si potvrdila, že jsem sice holka z Prahy, ale srdcem doma tam, kde je dostatek dobrejch lidí. Takže jo… I pod Řípem jsem se cítila jako doma – s knírkem z pivní pěny a hořčičnou batikou na šatech…

Sdílejte…

Štítky