Úvod / Lifestyle / Ve dvou mě baví svět

Ve dvou mě baví svět

25. 3. 2018 Lifestyle
Ve dvou me bavi svet

Když mi bylo devatenáct let, poznal jsem dívku. Jí bylo sedmnáct. A dodnes jsme spolu. Skoro 14 let. V dnešní době si myslím, že je to celkem výjimečné. V našem okolí nikoho takového nemáme. Když si prohlížím fotky z rodinných nebo přátelských setkání, partnerky ostatních se pravidelně mění. My zůstáváme. Stárneme, ale stále spolu. Naštěstí.

Když se někdo z mých přátel rozejde, má to obvykle stejný průběh. Následuje období veselí a pak přijde nová žena, kterou mi nutně musí představit, protože je prostě skvělá. Potkávám ji na společných akcích, já si na ni časem zvyknu a dokonce ji začnu mít i rád. To je většinou začátkem konce.  

Stačí rok nebo dva a holka odchází. Buď dělala málo tohle, moc tamto nebo, a to je moje vůbec nejoblíbenější, nemělo to budoucnost. Po světě tedy musí pobíhat tisíce odkopnutých lidí bez budoucnosti. Pozor na ně.

Nejhorší na rozchodech mých blízkých je to, že musím zaujmout nějaký postoj. Postoj k člověku, kterého někdo přivedl do mého života a on se stal jeho součástí a pak ho třeba nedobrovolně opustil. Potkávám útrpné výrazy ex-partnerek mých přátel a mluvím s nimi ve stylu „takhle to bude lepší“, i když mi to nepřijde vůči nim úplně fér. Budu se muset učit zase mít rád tu novou, i když ji nevnímám ani z poloviny tak dobrou jako tu předchozí. Když se člověk rozchází, neopouští pouze tu danou bytost, ale celý svět okolo toho člověka. Psy, rodiny, přátele, zvyky. Stejně jako ten svět přijde o tu osobu odkopnutou. Jsou světlé výjimky, kdy rodiny dokážou fungovat spolu dál, ale je jich opravdu poskromnu.

Já věřím ve vztahy. Nejsem typ, který by byl stvořený na to být single, plánovat víkendy s lidmi, co jsou na tom stejně jako já, tvářit se, že jsme děsně cool a pak, když přijde Štědrý den, jet ve třiceti k rodičům a užívat si té jejich pozitivní energie rodiny místo toho, abych měl svou. Rád chodím domů, kde vím, že na mě někdo čeká, kdykoliv mě vyslechne a bude mi nadávat, že jsem se svlékl a oblečení hodil na židli. Na druhou stranu vím, co takový vztah obnáší. To, že jsme spolu tak dlouho, není o tom, že každý z nás by byl tak báječnou bytostí a že nám to spolu jde samo. Je za tím obrovská práce a někdy i vypitý pořádný kalich hořkosti.

Přítel mi kdysi sdělil jeho radu na udržení vztahu. V pondělí dělej, co chceš ty. V úterý ať si dělá, co chce ona. Ve středu dělejte něco společného, ale ať to není ani jedna z těch dvou předchozích věcí. Opravdu něco, co bude jen VAŠE. Ve čtvrtek dělejte oba to, co chceš ty. V pátek zase to, co chce ona.

Myslím, že v tom je vše, o čem vztah doopravdy je. Třeba se jednou taky stanu cool single týpkem nebo dokonce mužem bez budoucnosti, ale zatím se ji stále snažím vytvářet. Naší společnou.

Sdílejte…

Štítky