Úvod / Cestování / Ústí není Praha

Ústí není Praha

23. 4. 2018 Cestování
Usti neni Praha

Řada z vás už možná zachytila informaci, že kromě mýdla s jelenem, kluka s řetízkem a žloutenkové epidemie jsem se v Ústí nad Labem vylíhla taky já. Vyrostla jsem tam a po 22 letech se odstěhovala do Prahy. Takže jsem nejenom náplava, ale taky vyvrhel.

Na Ústí se tak nějak obecně dost plive a je to oblíbené téma, když dojdou fórky. A tak jako, co si budem, ve spoustě případů je tomu tak vcelku oprávněně. 

Ústí má kolem 100 tisíc obyvatel, které ale nikdy nikdo neviděl, zejména pokud dorazíte do centra vlakem v pátek v podvečer.

Mimochodem, ta cesta vlakem…

Když jedete od Prahy, celou cestu vám skrz neprůstřelné sklo vypaluje sluníčko sítnici. Jakmile ale odjedete ze stanice Lovosice, pohltí vás mlha, nebe se zatáhne, děti se rozpláčou, psi začnou žalostně výt a vy už jen čekáte útok Mozkomorů. Takhle od podzimu do jara by měl podle mě na téhle trase jezdit speciálně vyškolený psycholog.

Ústí je taky oblíbená lokalita filmařů, a to hlavně těch, kteří točí o době mezi Hitlerem a revolucí. Tady se toho totiž od těch časů změnilo jen velmi, velmi málo. Takže žádné kulisy, historické kostýmy, prostě přijedou, kamera, klapka a jedem.

Donedávna tu fungovala diskotéka, která se moderně i po 23 letech jmenovala Družba a kde hrál DJ kolem půlnoci ploužáky a jako vrchol večera skladbu, kterou před 20 lety natočil DJ Tonka.

Smysl pro humor se ukazuje zejména na architektonickém skvostu, kterému se tu neřekne jinak než „u čtyř ču*áků“ a který je strategicky umístěn poblíž Krajského úřadu.

Teď už klasicky sklouzáváme k nějakému plot twistu a já vás nezklamu.

Usti neni Praha

I když je na Mírovém náměstí už 15 let staveniště, komíny trmické teplárny jsou skoro na každé fotce, v Matiční ulici postavili zeď, která tenkrát málem trumfla tu Západní nebo Lennonovu a na Severní terase už 20 let stojí vybydlený a stokrát vyhořelý hotel Máj, já jsem tady pořád doma a miluju to tu.

Od jara do podzimu je ten příjezd od Lovosic prostě nádherný, ať už mluvím o Labi, kopcích a lesích, nebo o hradu Střekov a zámečku Větruše.

Miluju ta svítání, která nevidím, protože jsou před naším panelákem dva další.
Miluju, jak si v hospodě objednám střik a pak zřetelně slyším, jak obsluha za barem dupla na prázdnou krabici od vína.
A to, jak se každý tak jako obdivně zděsí, když prohlásím, že pocházím zrovna odtud.

Ústí zocelilo nejen mé dýchací cesty, ale taky mysl, takže se jen tak nedám a můžu každému kdykoliv ukázat, zač je toho Sudeťák.

Všechny jizvy jsem si udělala tady, tady a tady, už ve školce jsem si našla kamarádky, které, pokud mě nezabijou a nezakopou na zahradě, jimi zůstanou až do důchodu…

Ale hlavně tu mám rodiče, za kterými se vždycky moc těším a vracím a kteří hlavně tohle celé teď asi čtou, hehe…

Ahoj, mami a tati!
Můžeme…mohli bychom…za 14 dní?
Co?
Ne?
Dobře…

Usti neni Praha
Sdílejte…

Štítky