Úvod / Lifestyle / Účes dělá muže

Účes dělá muže

19. 3. 2018 Lifestyle
uces dela muze

Jak všichni víme, vyjma kolegy z IT, bez slušivého zástřihu není veselo v chalupě. Vím to i já a to mě za modemana považuje jen jedna osoba na světě. Můj otec, kterého z módního hlediska odkojily srny. Byl to také on, který mě až do 12 let stříhal. Byl to on, kdo mi namluvil, že ten divný vlasový vír, který mám na pravé straně a se kterým si žádný friseur neví rady, je pozůstatek toho že tě lízlo telátko. Je nad slunce jasné, že nejsem návštěvníkem barbershopu. Možná v příštím životě. Po pravdě, vybírám si poměrně obskurní podniky s názvy jako Šarm, Šach či Santal. Nomen omen, řekli byste a nešlápli vedle.

Posledních osm let pravidelně navštěvuji již zmíněný kadeřnický závod Santal. Je strategicky umístěn u autobusového nádraží Palmovka, hned vedle zastavárny a Army shopu. Pro milovníky umění je v dochozí vzdálenosti i slavná zeď Bohumila Hrabala. Pro studenty architektury pak nejnovější příspěvěk do kolonky obří, za prachy daňových poplatníků rozestavěná a opuštěná budova, možná sídlo radnice, možná nákupní galerie, možná záchranka, nám už je to všechno jedno či stále ještě stojící most spojující Palmovku a Holešovice (psáno v březnu 2018).

Santal má určitá pravidla. Tak předně. Zapomeňte na design á la Vitra. Zapomeňte na Ikea a vlastně vše podobné, co jste za posledních 15 let viděli. I když nechcete vypadat jako Jarda Jágr či Ivetka Bartošová v osmnácti, z nějakého důvodu máte fotografie takových modelů všude okolo čumáku. Podněcují představivost a vracejí vás zpátky do doby, kdy byl svět ještě v pořádku a New Kids on the Block. Nic pro slabší povahy, později narozené, zkrátka živly, které netuší, co bylo Divadélko pod věží.

Nikdy, ale opravdu nikdy, nepotkáte stejnou kadeřnici dvakrát. Pokud v Praze mizí děvčata, mám anonymní typ pro Policii ČR. Každý vlasový experiment je tak unikátní. A to myslím doslova. Mladistvý účes, který si vytrvale objednávám, mívá tedy značně proměnlivou kvalitu. Někdy je tzv.  slepičí prdel vzadu jedna, jindy klidně i dvě. Ofinka bývá na místě, nebo taky ne, nebo jen poloviční. Čas od času mám hlavu opticky šišatější a mohu se jen těšit, až vlasy dorostou. Inu.

Někdy narazíte na skutečného nepřítele v podobě profesionála, který školí zbytek personálu. Nejspíše má problém s úřady a schovává se tedy v lokalitách, kam na něj ruka zákona nedosáhne, protože Panama je od nás daleko. Takto jsem, nic netuše, nakráčel neohroženě na plac, aby mě velmi podezřelý typ usadil do křesla. Bez otázek mi rovnou umyl hlavu, jako by chtěl naznačit, že jinak na mě nehodlá sahat. Osobně bych se vůbec nezlobil, protože mi připomínal oslizlejšího Bena Cristovaa, ke kterému, přiznám se, nemám bůhví jak blízko.

uces dela muze

Pak na mně začal pracovat a vše popisoval vedle stojící učnici, kterou jsem, světe div se, vícekrát neviděl. Ani slůvkem se mě nezeptal, jestli hodlám pronajmout hlavu pro jeho temné rejdy. Smýkal se mnou a vyprávěl, co zrovna letí v Německu. Zpitomělý z výzdoby jsem si začal broukat Neunundneunzig Luftballons, čímž se můj mozek vzdaloval od úděsné reality. Na závěr mi břitvou ještě uřízl mikimauze, jak říkám takovému vlasovému útvaru uprostřed svého čela, který ho očividně provokoval. Takže jsem měl znenadání ofinu jako Jamie Foxx. Díky tomu už vím, že vlasy Afroameričanům nerostou rovně. Díky, člověk se pořád učí. Z kómatu jsem se probral asi po 10 minutách od konce procedury. Nechali mě tam sedět a šli opižlávat jakéhosi vyděšeného pána, který před nimi bázlivě ustupoval do kouta se slovy, že si jako vždycky počká na Marušku. Marně. Dveře byly, bohužel, na druhé straně a prokopat se do stoky se mu nepodařilo.

Impresária jsem potkal ještě po měsíci a půl, kdy jsem se odvážil opět zajít do Santalu, aby mě krapánek nakadeřili. Mickey Mouse byl na svém místě, byť jsem po čtyři neděle, ve kterých dorůstal, vypadal jak soused Halíř z oblíbeného seriálu Smolíkovi. Elegána v kožených kalhotech jsem spatřil pozdě. Už jsem nakráčel dovnitř a zastavilo se mi srdce. Naštěstí na mě pokynula sympatická mladá dívka. Ostříhala mě sice na šišato, přesto jsem jí nechal velké dýško. Život má jistou cenu a, i když jsem jí už nikdy neviděl, dodnes na ní s vděkem vzpomínám.

Výše zmíněné může někomu připadat jako sumarizace nevýhod a možná by ho i napadlo, proč tam tedy chodím.

Tak za prvé. Santal v podstatě nikdy nezavírá a tím myslím i sobotu a neděli.

Za druhé vám hlavu ostříhají i bez zásahu sprchou, masáží uší, chodidel, to celé zakončeno další sprchou.

Za třetí, nemluví na vás. Někdy dělají, že tam prostě nejste a to mi naprosto vyhovuje.

Pro ekonomicky smýšlející pak bod čtyři. Mladistvý účes tam přijde na lidových 140 Kč (po zavedení EET trochu skandálních 190). Za takovou sumičku se na vás jinde ani nepodívají a předstírají, že mají na 3 měsíce plno.

Sdílejte…

Štítky