Úvod / Leccos / Úča na prázdninách

Úča na prázdninách

11. 9. 2018 Leccos
Anna Freimannova

Červenec. Pro učitele zcela zásadní období, kdy vypadáme, jako bychom se právě vrátili z bitvy u Minas Tirith, abychom jednou, až se zase naučíme mluvit bez koktání a přejde nás konstantní třes v rukou a tik v oku, mohli vyprávět hrůzné historky o tom, kolik přátel jsme viděli padnout v boji, a jak jsme rádi, že jsme z toho vyvázli živí na necelé dva měsíce, nebo v případě některých jiných na doživotí, protože se po požehnaných čtyřiceti letech válčení se skřety konečně rozhodli odejít na odpočinek. 

Z počátku, tedy vlastně až v momentě, kdy přestanete slyšet hlasy, ohlašující mimořádnou poradu či návštěvu inkvizice, a konečně se vám povede dorovnat spánkový deficit za posledních deset měsíců, protože se vám konečně povedlo prospat celou noc, aniž byste se budili s hrůzou, že nemáte opravené písemky nebo uzavřené známky, což je moment, který zpravidla nastane po uplynutí první třetiny měsíce července, je to fajn.

Pár dní strávíte ležíc někde na sluníčku se sklenkou nebo dvaceti Cuba Libre v ruce, a když si konečně začnete připadat zoufale neproduktivní, přepadne vás jakási podivná chuť dohnat všechno, co jste museli celý rok odkládat stranou, protože na to mezi stohy písemek, projektů, nevyřízených mailů od vedení o ničem a strachem ze střetu s paní nejvyšší alias Sauronem samotným prostě nebyl čas. 

Takže se konečně pustíte do mytí oken, praní záclon, a dokonce zajedete nakoupit barvy, abyste po pěti letech odkládání a přemlouvání se konečně vymalovali v ložnici. Jelikož máte ze zaměstnání ve zvyku jednat s maximálním nasazením, i kdyby vás to mělo stát holý život, práci na týden nějakým záhadným způsobem smrsknete do dvou dní. Okna umytá, záclony vyprané, ložnice, kuchyň, obývák, i zbývajících šest místností v domě vymalované, a vy tam sedíte, a přemýšlíte, co dál.

Normální lidi v létě samozřejmě jezdí na dovolenou do Chorvatska, nebo alespoň na Mácháč, ale vy, jakožto osoba požehnaná učitelským platem, si dovolenou nemůžete dovolit, teda za předpokladu, že nechcete po zbytek měsíce brigádničit v Lidlu a volat si před handsfree s bývalou spolužačkou Petrou, kterou jste na základce nemohli vystát, a která to během těch let, co jste narozdíl od ní usilovně pracovali na svém vzdělání a kariéře v úctyhodném oboru, který vás naplňuje a dává vám nějaký smysl, protože proboha vychováváte a vzděláváte budoucí generace, dotáhla až na manažerku pobočky a po víkendu letí na tři týdny na dovolenou do Karibiku i s manželem a dvěma dětma, co si stihla v mezičase vyrobit. 

Abyste si neukousli nohu nudou, obvoláte tedy těch pár přátel, co se vám nějakým záhadným způsobem povedlo udržet, a pozvete je na pár piv, děkujíc, že váš plat stačí alespoň na přiměřené množství alkoholu. Po zhruba dvacátém telefonátu vám ale dojde, že ani tohle není tak docela možnost, protože ti, co nešli na vysokou, teď dělají někde na směny, a než se jim uvolní místo v kalendáři, vy si tu nohu nudou nakonec ukousnete, nebo zrovna mají před termínem porodu, nebo nemají hlídání pro děti, nebo jsou z nich freelanceři, kteří sice jsou vlastním pánem, ale zrovna teď se jim opít do bezvědomí fakticky nehodí.

Nakonec to vzdáte, a mezi epizodami seriálů, ke kterým se tak zoufale upínáte, podivnými projekty scrapbooků a koláží všeho možného si čas od času naberete soukromého klienta nebo překlad, generujíc peněz tak akorát, abyste zvládli ufinancovat aspoň spontánní třídenní expedici do Brna, což je vlastně lepší než třeba takové safari, protože na safari se zase tolik nepije, uženete si cizokrajnou chorobu, protože jste si navzdory radám všech blízkých nevyřešili očkování, a v srpnu pár dní do přípravného týdne už nervózně okusujete fixku na smazatelnou tabuli, a nemůžete se dočkat, až se vám vrátí tik do oka, třes do rukou, a hlasy do hlavy, protože věřte nebo ne, člověk se to naučí mít tak rád, že mu to za to almužnu nakonec stojí.

Sdílejte…

Štítky