Úvod / Leccos / Trauma, kam se podíváš

Trauma, kam se podíváš

27. 9. 2018 Leccos
Zrzka od vedle

V naší surinamí rodince máme dva učitele. Teda vlastně učitele a učitelku, abych byla genderově nekorektní. Jejich články mám k smrti ráda, vždycky mě pobaví, potěší, rozčílí, znechutí (obsahem, ne provedením), prostě ve mně vyvolají emoce. A to je to, co dobrý text se čtenáři dělá. A protože, jak už víte, se snažím být čtenářem svého vlastního života, plně se ztotožňuju s myšlenkou, že zážitek musí být silný, ne nutně pozitivní. Ale co si budem, tehle přístup se dobře prosazuje, když jde o životy ostatních, nebo o situace banální, ne když jde o několik let vašeho života. A proč do toho tahám učitele? Ještě k tomu ty naše?

Na to je jednoduchá odpověď. Protože by mělo vzdělávat víc lidí, jako jsou oni a protože poprvé v životě nemám žádnou studentskou průkazku, za hromadnou taky platím plnou cenu (si s tím pětikilem někdo dělá prdel, ne???), zkrátka a jednoduše jsem se konečně zbavila všech zpropadených vzdělávacích institucí, který mě maximálně naučily googlit. Googlit nejbližšího psychologa.

Nechci tím nabádat k návratu do středověku a zrušení školní docházky. Jen bych ráda zavedla víc povinných věcí. Protože povinnosti, a hlavně ty nesmyslný, má český vzdělávání tuze rádo.

Zavedla bych třeba povinný psychotesty pro učitele. A nejenom při nástupu na školu, ale hezky pravidelně. Tak jednou tejdně. Taky nějaký motivační semináře, protože krucifix tohle není profese ale poslání, ne? Vždyť ovlivňují budoucnost. A taky prohlídky u zubaře, ten by jim totiž v mém ideálním světě každý měsíc naleštil moudráky a oni by pak třeba viděli, že není úplně důležitý, jak žák/student dopadne v nenahlášeným “testíčku na rozjezd”, ale spíš to, jak zvládne prezentovat – a co, že prezentaci neudělal? Tak z hlavy, bejby – jak dokáže improvizovat, spojovat si informace, SÁM přemýšlet, argumentovat.

Taky by se měla zdůraznit důležitost ekologie a třídění odpadu, třeba kam se hází papír, by se mohlo ukazovat při vyhazování učebnic. Ono totiž něco, co se dědí deset a víc let, nemá význam. Ty cvičení jsou k hovnu. A texty v učebnicích taky. Věc, co mi nikdy nešla na rozum bylo to, proč učitel, který nás náhodou zkoušel vyučovat trošku jinak – za pomocí prezentací, videí, filmů, knih, pak vždycky, když přišla kontrola, vytáhl ten vopelichanej salát. Protože tak se to dělá!

A to je ten problém, co my tady máme. Už desetiletí víme, jak se co proč dělá, a tak to donutíme takhle dělat i ty, co by třeba chtěli jít jinou cestou. A když se cukají, nechce se jim nechat si vymejt mozek nedůležitejma krávovinama (viz poměr času, který je ve školách věnován výuce středověku vs. dvacátému století), tak jim o ksicht omlátíme tabulky, do kterých se nevejdou. A třeba nás ani nenapadne, že do nich zapadat nechtějí.

Každé ráno, když jdu do práce, míjím základku. Včera jsem tam chvíli postála, koukala na ty děti požíraný obříma železnýma dveřma, když si nějaká matka směrem ke mně posteskla, že by se do školy hned vrátila, a co já na to. Co já na to? Rozesmála jsem se hrdelním smíchem (což nechcete slyšet – ty děti pak do školy přímo běžely) a dotančila si do práce. S dlaní na srdci mohu říct, že raději půjdu kopat kanalizace, než abych na den zas skočila do toho nesmyslu, který mi nedal absolutně nic, kromě poznání nenávisti, deprese a psychických zhroucení.

Díky bohu za neurol, levný víno a záškoláctví. A taky, že už je to peklo za mnou.

Sdílejte…

Štítky