Úvod / Leccos / Text do knížky

Text do knížky

6. 8. 2018 Leccos
Text do knizky

Píšu, lidi. Hanka kouká na nějaký fotbal, je to teď v bedně každý den. Už jsem kvůli tomu nevím kolikrát prošvihl Stropnického. Myslím v té detektivce. V poslední době jsem ho vídal ještě v nějaké grotesce, ale tam zdaleka nebyl tak dobrý. Teď ale všechno válcuje ta příšerná čutaná. Nevím, o co jde, furt hraje někdo s někým. Dnes fandíme bílým. Říkala Hanka.

Mě ovšem milosrdně poslala psát. Musím do konce týdne odevzdat text do nějaké společné knížky, melduju to ostatně celý víkend. A tak ho jako píšu. Ten text. Na to, abych ho psal doopravdy, jsem příliš opilý. Celý den do sebe liju rulandské a tramín, abych nějak vydržel léto. To příšerné léto, co chodí po Praze v průhledných šatečkách, po Kaprovce od Staromáku k nábřeží a taky po fakultě, kde teď zrovna dělám. Sedá tu před studijním oddělením s nohou přes nohu, to přebije jen rulandské přes tramín, to se asi dá pochopit. Jen večer už je toho dost. Obojího. Vína i krásy, která bolí jak ta pravda na dně skleniček.

S tím psaním je to závislost. Realita je křehký, neduživý stromek; musí se přimknout k opěrné tyči slova, aby se ujala a rozkošatila. Znáte to, ty stromky, jejichž kmínek je třikrát tenčí než kůl, k němuž jsou přivázané, že jo? Takhle je to se skutečností – je slaboučká a vadne v parném slunci času. Ale vždycky se ještě může opřít o silný klacek textu. Aspoň ta moje. Nic, co jsem nenapsal, se nestalo. Cokoli napíšu, se stane.

Text do knizky

Proč to celé píšu? Nemám tušení. Asi jen pro tu čirou rozkoš ze slova. Taky že stárnu; za dva roky mi bude padesát. Kromě prášků na prostatu se mi padesátka připomíná zapomínáním a horším soustředěním. Nedokážu už při běžné řeči postavit žádnou jiskřivou větu, zoufale dlouho hledám slova, moje promluva je karikaturou salonních konverzací, o které se pořád ještě zarputile – a o to nepřípadněji – pokouším. Ale při psaní mám na všechno čas. Všechno mohu zvážit, promyslet. (Tedy když jsem střízlivý, teď na tu klávesnici hraju, jako když se preluduje na klimpr.) Psaní je osvobození. Od stáří, od času, od všeho. Akorát odbíhat od notebooku musím dvakrát do hodiny, ale to je fuk, to na textu není vidět.

Popravdě jsem asi měl nějakou myšlenku, když jsem si k tomu sedal. Jenže jakou? Jasně, ta knížka. Moje texty v ní budou spolu s texty dalších asi deseti lidí, tak musím doufat, že se tam jeden blábol ztratí. Zítra to musím odevzdat, tak mě Hanka poslala psát, abych to jako měl. Je hodná. Taky je dost pragmatická. Má klid. Když tam sedím, pořád se jí na něco ptám, protože ve fotbale je moc nejasných věcí. Kolik má rozhodčí žlutých karet a jestli mu mohou dojít, když jí dá třeba už třetímu hráči. Nebo jestli „centrhalfbek“ je nějaké zaklínadlo. A tak.

Tak jakoby píšu ten text do knížky, ale přitom píšu spíš sám pro sebe. Někam si to pak schovám, našel jsem na ploše úložiště něžného názvu, ošatka nebo nůše, tak nějak. Je to každopádně takové starosvětské. Všechny svoje texty tam mám. Tedy aspoň myslím, ne vždycky se mi je daří najít, hlavně ty starší. Asi jsou někde na dně. Ale neva, prostě tam jsou. Můj švára třeba všechno fotí. Pořád. Tisíce fotek. Aby zachytil vzpomínku. To neumím. Taky fotím, ale na fotce žádná vzpomínka není. Je tam Hanka s jízdním kolem, jak se opírá o stříbřecký most. Vzpomínka je jen ve slovech. Všechno, co odešlo, je jen ve slovech. Celý ten krásný dnešek. Tak já se jdu dívat. Fandíme bílým.

Sdílejte…

Štítky