Úvod / Lifestyle / Teambuilding – deník přeživší

Teambuilding – deník přeživší

22. 4. 2018 Lifestyle
madla

Přišel e-mail. Orosilo se mi čelo a probudily se zapomenuté noční můry: „Milí kolegové, blíží se nám Teambuilding…“ Je to už skoro rok a přesto jako by to bylo včera.

Pondělí

9:00
Sraz u benzínky za Prahou. Jdu si pro kávu. Vidím, jak v autech přijíždějí ostatní. „Dejte mi dvojitou.“ Už není cesty zpět.

10:00
Kolega, kterého vezu, se mi snaží vyhučet díru do hlavy. Pozitiva – určitě u řízení neusnu. Negativa – možná (a ta možnost se každou minutou zvyšuje) nás do cílové destinace přijede o jednoho méně.

11:00
Konečně jsme dorazili na místo. Kolega přežil, ale za to mohu vděčit pouze tomu, že Škoda Citigo má dost malý kufr a já s sebou nevezu motorovou pilu.

13:00
Navigace v autě je dobrá věc. Jen je praktické si zkontrolovat, jestli neexistuje víc vesniček stejného jména. Kolegové si dali okružní jízdu po středních Čechách a dorazili o dvě hodiny později než my. Alespoň jsem si mohla zabrat postel v nejmenším pokoji. Bude nás tam jen šest. Jej!

14:00
Po obědě začíná půldenní meeting. Kolegové se snaží nenápadně vytratit k lednici pro pivo a oťukávají možnost, zda bychom mohli skončit do osmi, kdy naprostou shodou okolností začíná hokej.

20:00
Je po meetingu, místo telky bohužel následují společenské hry. Naštěstí už nemáme zakázaný alkohol.

21:00
Ubylo her a přibylo alkoholu a familiérního chování. Z mobilu někdo pouští největší hity Michala Davida. Rozhodla jsem se posilovat team tím, že se mu budu vyhýbat.

24:00
Ložnice pro šest děvčat zní možná romanticky a vy si představujete chichotání a polštářové bitvy v negližé, ale ve skutečnosti minimálně dvě kolegyně chrápou a jedna skřípe zuby a mluví ze spaní.

Úterý

8:00
Otevřela jsem lednici, která byla celá naplněná masem na večerní grilování. Řeknu vám, máloco vegetariána takhle dokonale probere.

10:00
Venku je krásně, a tak se snažím uspořádat výlet. Kocovinové trosky i městské povaleče motivuju vidinou hospody v půli cesty. Ti, posíleni ranní kávou a vybaveni několika placatkami, nakonec se mnou vyráží na něco, co bych nazvala malou procházkou. Podle mapy to není ani 10 kilometrů, prostě zívačka.

12:00
Sluníčko svítí, cesta vede přírodou, pár loků z placatky zabírá a tak se kolektiv začíná usmívat a dokonce můj nápad chválit.  Tedy jen do chvíle, než dojdeme do vesničky se slibovanou hospodou, která je zavřená. Team mě proklíná a nenávidí. Na svou obranu musím říct, že takhle soudržné a jednotné jsem je dlouho neviděla.

15:00
Odpolední zábava. V areálu mají ruské kuželky. K mému velkému zklamání tahle hra není vůbec podobná ruské ruletě. Dalším sportem pro zkrácení dlouhé chvíle je terč s lukem a šípy. Klidím se z cesty a po pár prvních střelách kolegů pro jistotu přeparkuju auto na druhý konec parkoviště.

20:00
Pití. Grilování. Ještě více pití.

22:00
Opět se mi potvrzuje hypotéza, že čím falešněji někdo zpívá, tím zpívá hlasitěji a s větším nadšením. A také, že po určitém množství alkoholu vždycky někdo vytáhne kytaru, Já písničku a dojde na Slavíky z Madridu, Stánky a Bednu od Whisky. Přestala jsem si nalévat víno do skleničky a piju rovnou z lahve.

24:00
To, když do zhasnuté ložnice, kde jsem byla zatím sama, přišel kolega, rozsvítil a začal se svlékat, mě trochu vyděsilo. Naštěstí jsem zmobilizovala svoje síly, ozvala se, kolega vyjekl jako čtrnáctiletá holka a ukázalo se, že si myslel, že je ve svém pokoji.

Středa

8:00
Možná, že 166 centimetrů není kdovíjaká výška, ale pořád vám stačí na to, abyste se, když se rychle po vzbuzení vzpřímíte, praštili o snížený strop. Au.

10:00
Společný úklid prostor. Jdu do kuchyně uklidit zbytek vína a kafe. K sobě do auta. Přece se to nevyhodí.

12:00
Odjezd. Nevezu s sebou lepicí pásku, tak aspoň pouštím muziku naplno a neposlouchám kolegovo žvatlání. Domů! Do Prahy! Klidně i do Podolí, ale hlavně pryč!

Sdílejte…

Štítky