Úvod / Lifestyle / Tchyně v mém novém autě

Tchyně v mém novém autě

18. 5. 2018 Lifestyle
madla

Patříte taky k těm podivným lidem, co si jednou za čas zalezou někam do kouta daleko od lidí s dobrou knihou? A není to jednou za čas? A nejsou to jen dobré knihy? Tak to vás vítám na sezení anonymních knihoholiků. Jmenuju se Madla a ráda čtu. Čtu kdekoli, čtu téměř cokoli. A vždycky to přečtu až do konce, protože věřím na happyendy. Zejména na ty, že i špatná kniha se na konci může zlepšit a každý příběh zaslouží být vyprávěn.

Čtení, na rozdíl od jiných jiných sportů a kratochvil, lze provozovat celoročně se stejným zanícením a intenzitou. Nepotřebujete k němu žádné speciální vybavení a průpravu. Zapomeňte na osobního trenéra. Stačí vám pár očí a touha po příbězích.

V létě, kdy je venku krásně, nás to samozřejmě táhne ven. Za sluníčkem, do přírody, ale kniha není televize a můžete si ji bez obav vzít s sebou do parku. Pro nás, co nevydržíme jen tak sedět nebo ležet, se sešlo pár chytrých hlav, a jistě to nebylo v socialistickém Polsku, a vymysleli audioknihy. A tak můžeme dělat prakticky cokoliv a přesto si u toho číst.

Moderní doba se nevyhýbá ani čtenářům. Audioknihy jsou dostupné třeba i na Spotify. Dost bylo posilování s tlustou bichlí, kterou jsme se snažili číst v jedoucí tramvaji. Teď máme elektronické knihy v Kindlu, iPadu nebo třeba v mobilu. Na jednu stranu je to škoda, protože mě vždycky bavilo v MHD pozorovat, co kdo čte, a usmívat se na ty, co mají podle mě dobrý vkus. Seriózní padesátník v obleku čtoucí Pratchetta stoprocentně rozjasní můj den. Na stranu druhou si teď i na opuštěný ostrov můžete s sebou vzít celou knihovnu. Za předpokladu, že tam někde najdete fungující zásuvku.

Knihy si nemusíme kupovat. Je to už několik staletí, co začaly fungovat veřejné knihovny. Za pár korun si zařídíte průkazku a už máte přístup k nekonečnému množství příběhů. A nemusíte se držet při zemi, jako v knihkupectví, kdy pečlivě vybíráte, za co utratíte své těžce vydělané peníze. Můžete jít do knihovny jen tak „na divoko“. Procházet se mezi regály a půjčit si cokoli, co vám padne do oka. Občas tak objevím dokonalé skvosty.

V práci jsem narazila na kolegyni, která očichávala knihu.
„Je nová. Zbožňuju tu vůni. Ty to neděláš?“ zeptala se mě.
Ano, dělám. To je dalším symptomem nás knihoholiků. Milujeme vůni nových knih. Je to vůně příběhů, tajemství a naděje. Předem vás varuju, je krajně návyková.

Jako všechny zájmové skupiny máme i my, milovníci knih, svůj každoroční svátek. Je jím veletrh Svět knihy, který se jako každý rok konal v květnu na holešovickém výstavišti v Praze. Jsou tam knihy, jsou tam slevy, autoři a jejich autogramiády, semináře, výstavy a bohužel, jsou tam davy. Nemám ráda shluky lidí, stačí mi to v práci. Nenávidím nákupní centra, přecpané ulice v Praze, teď třeba nesnáším přecpanou zahrádku před hospodou, kde se na mě lepí cizí lidé a řvou mi takřka do ucha. Ale Svět knihy je jedna z mála akcí, kde mi davy nevadí.

No dobře, trochu mě štvou, ale toleruju je. Protože to znamená, že lidé pořád rádi čtou. Nejen dospělí, minimálně třetinu návštěvníků tvoří děti. I když byla tento rok největší fronta na podpisy youtubera Kovyho, stejně mě potěšily, protože si tu jeho knížku snad přečtou. A třeba si pár z nich koupilo i nějakou jinou. Vidět to, jak před výstavištěm na trávě a lavičkách sedí davy lidí, mě děsí. Ale když mají všichni ti lidé v ruce knihu, má to něco do sebe. Něco, co mě zahřeje u srdce.

Znáte ten vtip?
„Co je to smíšený pocit?
Když se vám tchyně zabije ve vašem úplně novém autě.“

A tak se i za rok vmísím do davu. Do davu, který miluju. Do davu čtenářů.

Sdílejte…

Štítky