Úvod / Ona / Syndrom tiché tramvaje

Syndrom tiché tramvaje

5. 11. 2018 Ona
silena matka

Znáte ty vtipné historky, jak se jede emhádéčkem a dítě přesně na křižovatce, když všechno ztichne, zahlásí něco dospěláckého a roztomilého, až z toho všichni kolem kuckají a spiklenecky na rodiče mrkají? Tak takových já moc nemám.

Samozřejmě, taky jezdíme tramvají, taky stavíme na červenou a on se taky do nastalého ticha nadechne. Ale už neřekne nic roztomilého.
Zařve prostě „Smradlavej počůranej bobek!“ a je to.

Nikdo se neculí, nikdo spiklenecky nemrká. Jen se všichni ohlížejí, když začne trochu zoufale volat „Mamii, pocem, kamdeš?“ Takže vzdychnu, sklopím hlavu a vrátím se ze dveří zpátky na místo.

On ten fekální humor teď ve školce totiž dost frčí, abyste věděli. Je to děsně cool.
Já pořád držkuju, vysvětluju a vyhrožuju, ale není mi to nic platné. Dokonce už podle mě proběhla nějaká porada toho jejich gangu „115 cm plus“ , protože když jsem tuhle nadávala, že je to s tím bobkem fakt nechutný, dozvěděla jsem se, že teda chudák ten králík z klobouku, mami, on za to přece nemůže!
Aby bylo jasno, já se jen tak nedám.

Miluju ty cesty ze školky. Všechen pracovní a pochůzkový blázinec opadne a už jsme tu jen my dva. Jedeme domů, do tepla a otevřené náruče naší krásné bílé lednice, máme (většinou) dobrou náladu a povídáme si.

Posledně se ke mně doneslo, že děti šly na procházku na Vítkov. Nechápu, jak je tam paní učitelky dostaly a možná to ani vědět nechci. Jenže mlaďas se pravděpodobně přeslechnul a místo toho, aby řekl, že byli na Vítkově, skončili podle něj na Vítkovně. Protože jsem disciplinovaná a důstojná matka, propukla jsem v hurónský smích. Vítkovna, chápeš.
Druhou stranu už to tedy pobavilo podstatně méně a bylo zle.

Jak jsme se tak dohadovali, dojeli jsme až k cílové stanici. Dveře se otevřely, já z nich vypadla a Fü hned za mnou. Ještě než se dveře zase zavřely a tramvaj odjela, stihl se panáček široce rozkročit, zvednul ruce nad hlavu a mocně zahřměl: 

„No mně z toho snad bouchne pipina!“

Vůbec nejlepší na těchhle situacích je, jak vás okolí pozoruje a čeká, co s tím teda jako uděláte. No, ti v tramvaji si mohli konec jen domýšlet, protože řidič netušil, jaká scénka se zrovna u jeho zadních dveří odehrává, takže prostě neuroticky zacinkal a odfrčel dál po své objízdné trase „kamkoliv, jen ne do Holešovic“.

Vám to ale teď můžu říct. Pochopitelně jsem se s vypětím všech sil výchovně pozastavila nad jeho vyjadřováním a zeptala se, co že je to ta pipina. Podle toho, jak mi odpověděl, ví naprosto přesně, co je pipina. Nu co, zase o starost míň. A pak jsme se oba smíchy zlomili v pase, já dozadu, on dopředu… a bylo po hádce.

Ať se snažíte sebevíc, ty děti to vždycky odněkud přitáhnou. S tím prostě nehnete. Ale občas se od nich můžete i přiučit.

Takže, zítra v půl pátý na Vítkovně. A přijďte včas, nebo mi z toho bouchne pipina!

Sdílejte…

Štítky