Úvod / Leccos / Střípky sametu

Střípky sametu

17. 11. 2018 Leccos
Stripky sametu

17. listopad 1989. Táhlo mi tehdy na třináct let, tedy rozhodně jsem nepobíhal se studenty na Národní třídě a nenechal si prášit kožich od příslušníků VB. Přesto jsem už byl ve věku, kdy se celé tohle divadlo dalo hluboce prožívat. Pubertu už máte v podstatě za sebou a s tím i nějaké ty hodnoty připravené k použití. A v tu chvíli se dá svět najednou do pohybu. Alespoň tak vám situace připadá, protože nevíte, že pupek světa není zrovna tam, kde stojíte.

My žáci sedmé třídy základní školy jsme samozřejmě začali dělat revoluci také. Tedy navěšeli jsme si na šedé a hnědé svetry trikolory, napochodovali do lavic, následujíc tak s drobným zpožděním osmáky, kteří byli prostě napřed. Vůči šesťákům jsme pak vytupovali ještě o špetku povýšeněji, protože z té složité situace prostě „neměli rozum“. Jednoduše něco na způsob Gavroše z Bídníků. Pamatuji si, že jsme měli zvláštní pocit, ze kterého se později vyklubal ten známý „první závan svobody“. Chodili jsme s tátou na náměstí, kde se pořád zvonilo klíčema. Taková blbina, ale takřka každého těšila. Dnes by se svítilo mobilama, ale jak tenkrát nikdo neznal ani slovo „oxeroxovat”, v kapsách zbyly jen ty klíče.

Co nás zajímalo hlavně, byl dialog. Všichni tenkrát chtěli dialog, ať už si pod ním představovali cokoliv, což nám, mimochodem, zůstalo do dnešních dnů. Najednou se s námi začali dospělí bavit. Pro některé z nich šlo jistě o trauma, které se v pozdějších letech nemělo opakovat. Berte to tak, že hodit po žákovi křídu či dokonce klíče, jo, zase ty klíče, patřilo mezi výchovné metody, nikoliv mezi prostředky jak se rychle a snadno stát nezaměstnaným. Doba byla prostě jiná a mezi opravdu velké skoky v myšlení patřila i záměna oslovení „soužko učitelko” za „paní učitelko”. S tím jsme tedy vážně bojovali a čas od času nám nějaká ta „soužka” z úst vyklouzla, čímž jsme si většinou vysloužili káravý pohled dotyčné osoby, bez ohledu na skutečnost, že se ještě před měsícem projevovala jako kovaná stalinistka.

Frčely svetry a nosil ho každý, včetně Václava Klause, což by dnes jistě označil za levičácko-havlisticko eurohujerskou nepravdu. Tenkrát se na pravdu hystericky dbalo jako na nejvyšší ctnost a jo, ten svetr měl i on. Možná to souviselo se zimou, která opravdu ještě existovala a v listopadu 1989 řádila vydatně. Babička spolužáka Davida říkala, že lidé jsou na těch náměstích zmrzlí jak psí hovna. Naštěstí měl každý nějaké ty klíče na zvonění, jak už víme.

Havel byl najednou všude. Před listopadem se o něm šuškalo, ale jak vypadá a jak srandovně mluví nevěděl takřka nikdo, já tedy rozhodně ne. Byl jsem trochu zklamaný, protože jsem si ho představoval nějak podobně jako herce Vladimíra Kratinu. Když za pár měsíců mluvil Havel v Kongresu a Američané mu tleskali vstoje, běhal mi mráz po zádech, ale říkal jsem si, že tak už to teď bude pořád, akorát rok od roku lepší, protože my Češi…

Když už jsme u těch omylů, lidé se měli najednou, jako na povel, rádi. Časem je ten nesmysl samozřejmě zase přešel, ale šlo o zajímavou zkušenost. Vlastně celý ten listopad a prosinec byla velká zkušenost. Držím v úctě všechny státní svátky, abyste si nemysleli. Ale tenhle je pro mne nejvíc podstatný. Protože jsem byl u toho. Nebo alespoň skoro. Na vlastní kůži jsem cítil, že se můj život z jasně daných kolejí může od těch dnů rozjet i jinam. Že mám možnosti. Že už je to na mně a že budu spoluvytvářet zemi, po které dnes běhám. Jako ruku na srdce, moc mi to nejde, když se tak rozhlédnu. Ale dělám si to sám.

Sdílejte…

Štítky