Úvod / Cestování / Stokilometrová teorie

Stokilometrová teorie

15. 2. 2018 Cestování
Zuzana 100 km

Pokud se ocitnu v situaci, nad kterou nemám kontrolu, dám tomu 100 kilometrů. Je to reálné číslo, ale zároveň to není vzdálenost, kterou bych zvládla hned. Kupuju si čas. Kupuju situaci, kterou můžu mít pod kontrolou, když se všechno kolem hroutí. Obvykle je to běžecká stovka, ale pro pár hlubokých a dávných vroubků jsem se rozhodla jít. Sama.

Osamělé pěší túry jsou fajn. Jsou ideální pro lidi, co potřebují přemýšlet (jako já), ideální pro lidi, co potřebují naučit trpělivosti (jako já), protože pěší chůze má své limity a než se někam dostanete, trvá to hodně dlouho. Nejspíš i déle, než kdybyste se poslali poštou. A je ideální pro lidi, se kterými stejně nikdo nikam nechce, tak musí sami (no… dál…).

Někdo by to nazval duchovní poutí, ale já dar víry bohužel nemám. Nevěřím v boha, bohyni, anděly, horoskopy, ani vesmírné záměry. Jediné, čemu bych byla ochotná věřit, by byl pes Paul Anka, který v Gilmorových děvčatech předpovídal budoucnost. Ale musel by mi ji předpovídat z kávové sedliny, jinak nevěřím. Osamělé poutě se dají naštěstí dělat i bez toho. Vím, že teď budu znít jako lidi, co byli 14 dní v Indii a vrátí se „naprosto osvícený, hele!“. Ale chodit s někým je větší zábava a jistota, ale jít sám… to je síla.

Jdete unavení a bolaví lesem, zastavíte se a 20 metrů od vás jelen. Neuteče, ale dvě minuty vám zírá do očí a pak klidně odejde. Nebo se probudíte ráno u rybníku, a když kolem něj procházíte, zjistíte, že vás tam před 25 lety málem utopili, tak na to zíráte a pak ten rybník přeplavete. Když vylezete, připadáte si jak Superman, co odfouknul nálož Kryptonitu do vesmíru.

Zuzana 100 km

A ačkoliv jste na cestě sami, tak vlastně nejste. Několikrát mi do cesty vkročili neznámí lidé. Aby mi nabídli kafe a koláč, nabití telefonu, popovezení autobusem, přespání na faře, pivo, nebo aby se jenom zeptali, odkud a kam jdu. Na chvíli jsem vylezla ze svojí bubliny nezávislé moderní holky, co ničí pomoc nechce a rozhodla se ji přijmout, což mi naprosto zbořilo moje celoživotní přesvědčení. Nejen, že to nikoho neobtěžovalo, ale ti lidé měli strašnou radost, že pro mě můžou něco udělat! Je skvělý umět dávat, ale došlo mi, že je důležitý umět i brát. Nechat druhého, aby pro vás něco udělal. A když jsem po tom všem došla k tomu domu, už to bylo jedno. Nic to se mnou neudělalo. Za těch 130 kilometrů a mnoho let života poté, jsem toho zvládla hrozně moc, jen jsem si to odmítala připustit. Ti lidé, co mi kdysi ublížili, už můj život neurčují. Nejsem oběť.

Nemyslete si, že je cesta příjemná, naplňující, plná silných okamžiků a scenérií, ze kterých se vám zblázní celý Instagram. Celé dny chodíte, trvá to hrozně dlouho, bolí vás nohy, záda, smrdíte, jste unavení, je vám horko, v noci zima, spíte venku, máte strach, nemáte signál a krom těch pár chvil prostě jenom pořád jdete a nic víc. Vůbec nedává smysl něco takovýho dělat. Je to strašná kravina! A nejtěžší den ze všech? První den zpět doma. Bylo mi strašně. Nejen, že ta cesta je vlastně docela hrozná, ale vy se na ní můžete stát dost rychle závislí. Bacha na to!

Sdílejte…

Štítky