Úvod / Leccos / Stockholmský syndrom

Stockholmský syndrom

7. 11. 2018 Leccos
madla

Měl to být jen jednorázový románek. Vlastně taková bokovka. Vyzkoušet to a možná si při tom přijít i na nějaký prachy. Striktně fyzická záležitost, žádný emoce. Okusit to a mít další zážitek, který budu moct vyprávět někde u piva.

Ale v tom jsem se proklatě mýlila. Švédi jdou holt rázně na věc. Hned si s vámi tykaj, nabídnou vám oběd skoro zadarmo a v nestřežené chvíli vás chytí za srdce.

Studentka českého jazyka a literatury skončila jako prodavačka nábytku, jehož názvy jsou ve švédštině. Vtipy naznačují, že jsem mohla dopadnout hůř. Mohli jste mě potkat, když zajdete na hambáče. Takže si nestěžuju. Práce není jen o obsahu, ale i o prostředí a firemní politice a to je důvod, proč jsem u téhle zakotvila.

Občas to byla i legrace.

Já: „Odkapávač doprava nebo do leva? Jste praváci nebo leváci?“
Zákazník: „Já jsem pravák, on je levák.“
Já: „A kdo myje nádobí?“
Oba unisono: „Myčka.“

Nebo jindy.

Zákazník: „Paní, já jsem obvykle docela inteligentní, ale vlezu sem a mozek to prostě vzdá. Napište mi to na papírek a pak mě, prosím, odveďte ven.“

Někdy se zábava prostě nabízela sama.

Zákazník: „Kde tu najdu takovej ten plastovej odkapávač?“
Já: „To musíte dolů. Do kuchyňských potřeb. Ptejte se po Flundře.“

Je to už patnáct let a já si začala říkat, jestli není čas na změnu. Možná vás napadnou termíny jako „vyhoření“. To ani ne, jen člověk dumá nad tím, jestli tohle je všechno, jestli něco neprošvihnul, jestli nemá na víc. A kamarádi ho v tom utvrzují. Začala jsem se rozhlížet, co trh nabízí. Rekordně nízká nezaměstnanost, zvyšování platů, Praha, město nekonečných možností. Sebrala jsem veškerou odvahu, dala sbohem svému dokonalému šéfovi a rozloučila se se Zličínem.

Mé pracoviště je teď v srdci Prahy, na Václaváku. A co dělám? Prodávám nábytek. Ten, co má švédské názvy. Znáte to, když vás něco chytí za srdce, je sakra těžké se s tím rozloučit…

Sdílejte…

Štítky