Úvod / Leccos / Štěrk a borůvková marmeláda

Štěrk a borůvková marmeláda

8. 11. 2018 Leccos
Zrzka od vedle

Možná jsem si ani nemusela brát ten svetr, zdá se, že křivák a tričko by stačily. To je stejně divný, je listopad a venku je fakt teplo. A nejhorší je, že o tom nemůžeš s nikým mluvit, protože když s někým mluvíš o počasí, tak je to jako že nemáš o čem jiným mluvit. A to by se nemělo dít. Přitom je to blbost, lidi spolu stejně nemluví. Sdělují si základní info, dávají číst data z excelový tabulky, kam zanášej svůj život.

Práce: Šéf je na hovno, věčně něco chce a s něčím prudí, beztak určitě nakládá sekretářku, no ani se nedivim, ta jeho ženská, co má doma, je pěkná furie. Ale ta sekretářka, to jsou jiný stehýnka… No, stejně je to na hovno, mám málo peněz a málo volno a vlastně chci dělat něco úplně jinýho, ale protože nemám koule na velký změny, tak jsem svoje sny spláchnul kafem z automatu. Ten automat je Babišův, tak to ani nemůžu napsat na sociální sítě. Ho bojkotuju, neasi.

Zdraví: Pálí mě žáha a bolí záda, taky se mi zhoršuje zrak a divně mi rupe v koleni. Někdy nemůžu spát a jindy je mi zas blbě z jídla. Ale tu prezentaci, tu jsem odevzdal včas! Jsem ve stresu, ale to je normální. Stejně jako mít šediny ve třiceti. No jo, stárnu. Ale ta sekretářka… Ta by mě zas naplnila životem. Což ostatně já ji taky. If you know what I mean.

Vztahy: Domu chodím pozdě, stejně tam na mě nečeká nikdo, kdo by mě seřval za to, že jdu pozdě, tak chodim pozdě. Mám přátele. Někdy jdeme na pivo, někdy do kina, nebo si zahrát nějakou divnou hru s míčem. Teď ti budu vyprávět tabulky mých přátel, protože v tý mojí už není víc dat. Teda, pardon, ne tabulky, životy.

 

Stojím na ulici a svlékám si svetr, vážně je teplo, divnej listopad. Trochu fouká, už je tma a v týhle ulici nesvítí ani lampy. Ani trošku se nebojím. Zvláštní. Vyndávám sluchátka, pod nohama mi křupe štěrk. Chtěla bych Mu říct, jak jsem jako malá spadla z kola a měla jeden kamínek zarytej pod obočím, pak bych mu ukázala jizvu, co tam mám a on by mě pohladil po vla… Co to je? To je dítě? Co tady v tuhle dobu dělá dítě, samo. Ježkovy voči, ta je krásná. Vážně kolem mě prošla malá holčička, v totální tmě a větru a ani se nepodívala?  

„Holčičko, počkej. Kde máš mamku? Je hrozná tma. Já tě doprovodím domů, abych se tak nebála, jo?“ Nemůžu ji tady nechat chodit samotnou.
„Ale já nejdu domu. Chtěla jsem jít k tetě, protože mám trochu hlad. Dala bych si palačinky.“
„Jak ti doma říkají?“
„Ticho.“

Rodiče to zřejmě berou zodpovědně. Vychovávají další generaci, která nebude mluvit. Která si nechá všechno líbit, nebude umět říct, co cítí a co chce, z čeho má strach a nebude ani umět říct, že má někoho ráda, v čem je dobrá a co si zaslouží. Protože jsou unavení a chtějí ticho. Jen asi ne to Ticho, co na mě kouká obrovskýma očima, co jsou jak z čokolády.

Čeká. Ticho, co je ticho, je ten největší rámus. Ne pro uši, pro srdce. Když malý holčičky nemůžou říct, jak se cítí a co je bolí, skály se třesou pláčem. A každá z nás dospělých žen, ať u tyče nebo počítače, v Nairobi nebo v Mostě, nespolehlivě odevzdaná další ženě nebo spolehlivě sama, v sobě tu holčičku má. Tu holčičku, co potřebuje mluvit. Jenže lidi nemluví.

Já si Ticho odvedla s sebou. Zrovna běžím otočit palačinku, na kterou má chuť a ona zatím mlsá borůvkovou marmeládu. Najednou není ticho. Povídá o tom, že borůvky jsou modrý a že má ráda léto, protože je modrý nebe a že kdyby ta marmeláda byla růžová tak by voněla jako skříň její babičky, co už je mrtvá, jako by byly ty květy růží a že má oblepený prsty sladkym patosem.

Breptá. Poslouchám ji, jsem Ticho a nechávám ji povídat věci, co v tabulkách nejsou. Pro dospělý uši je to hrozně dada. Jenže uši dítěte vědí, že nejvíc smysluplný konverzace, ty, co vám o člověku nejvíc řeknou, jsou právě ty dada.

Sdílejte…