Úvod / Leccos / Špenát Pepka nedělá

Špenát Pepka nedělá

20. 12. 2018 Leccos
Zrzka od vedle

Že prý když tělu něco chybí, tak si o to řekne, a tak vzniká, že na něco máme chuť. Zhruba. Asi. Nevim. Poslední dobou mám furt chuť na cigarety, jenže nechci, a tak nekouřím. Taky mám furt chuť na alkohol, jenže mi nedělá dobře, a tak nepiju. Do třetice mám poslední dobou furt chuť na špenát, kterej nesnáším, ale protože špenát přece dává sílu, tak ho jím. A čekám. A čekám. Ne na svaly. Na tu sílu.

Musím teda říct, že to moc nefunguje. Jako jo, konečně unesu svojí kabelku, taky mi začala slušet námořnická čepička, ale to, co je pod ní, ty blbosti v hlavě, ty pořád nějak neunesu. A tak se občas stane, že je přes širokej úsměv vidět kruhy pod očima, který už taky nejsou tak zářivý jako dřív, a dokonce se občas stane i to, že už ty “blbosti” nechcete zlehčovat a potřebujete (hlavně) sami sobě přiznat, že pokud vás něco trápí, tak to blbost není.

Kdykoli jsem někomu řekla, co mě ničí, tíží a s čím bojuju, tak byť to i kolikrát objektivně bylo závažný téma, lidé kolem moje problémy zlehčili, připomněli mi, že na tom můžu bejt pořád ještě hůř. Nadvakrát zlomená noha? Taky ji mohli amputovat. Vyhodili tě ze školy? Taky tě nemuseli ani přijmout. Deprese? Taky můžeš mít třeba schizofrenii. Tvoje dítě je autista? Taky si mohla potratit. Potratilas? Jéžiš, takovejch dětí, co ještě bude.

Díky bohu, většinu z tohohle jsem nezažila. Ale zažila jsem třeba to, když jsem si říkala, že už takhle vážně dál nemůžu a že chci, aby mi někdo pomohl a já mu mohla říct, co mě bolí. Někomu, kdo mi neřekne, že jsem mladá a blbá. Terapie, profesionálka, řekne si člověk, ta bude vědět. Že neví, mi došlo, když mi řekla, že je normální, pokud mě partner občas flákne, vyjadřuje tak svoje emoce. Ne. Není v pořádku svými emocemi ničit druhé, ale není v pořádku ani emoce druhých zakopat.

Pokud se vám někdo otevře natolik, aby vám řekl, co ho trápí, tak vám věří. Možná vám nebudou připadat jeho problémy vážný, možná nehledá lék na rakovinu, možná že vy vidíte, že se ten člověk mýlí. Ale on to neví. Nevidí. A ne, nechce slyšet, jak špatně se má sousedka. Ani nemůže. Jestli jste se s někým do takový debaty dostali, tak vám na něm asi do prdele záleží, ne? Aspoň trochu. Tak nezlehčujte, jak se cítí, nevymlouvejte mu to. Poslouchejte. Může se totiž stát, že v ten moment dáváte člověku první pomoc, pomáháte mu přežít. To, že duše není vidět, neznamená, že na její zranění nemůžeme zemřít. Od krvácejícího člověka, co upadá do šoku, byste přece taky neodešli, aspoň doufám…

Sdílejte…

Štítky