Úvod / Leccos / Spadla jsem. Na dno.

Spadla jsem. Na dno.

19. 6. 2018 Leccos
Spadla jsem

Spadla sem, velký špatný. Bude to rok, stalo se to 23. 6. 2017. Sešroubovali mi páteř a každej, kdo viděl mý rentgeny, mi řekl, že jsem měla štěstí větší, než si umim představit. Ale tomu nevěřim, protože od tý doby vsázim jak divoká, a nic. Ale nebude to o mym pádu, bude to o tom, že dneska du na operaci druhou. Pravděpodobně TEĎ, když vychází tenhle článek, já čuchám rajskej plyn a odpočítávám 10, 9, 8… koma.

Vždycky jsem mluvila o tom, jak se mi to stalo, co mi sešroubovali a co bude dál, ale málo často jsem mluvila o tom, co se dělo právě v tu chvíli. Ve mně. Říkala jsem jenom „jo dobrý, ne nic nepotřebuju, uzdravim se a budu dobrá“. A (klepu na dřevo) bylo to tak, jak jsem řekla. Ale to, jak jsem to zvládla, to je to, co vám teď chci říct. Ne jenom proto, že se to může stát vám, ale i proto, že se to může stát někomu kolem vás, a vy mu musíte pomoct to dát. Ne pardon, nemusíte, ale můžete, pokud byste chtěli. A můžete mu pomoct fakt hodně. A timhle chci poděkovat každýmu jednomu, který pomohli mě, ač to asi nevědí, tak myslim, že se v tom najdou.

Ještě musim říct, že nespojuju nemoce a úrazy. Úraz není lehčí ani horší, je úplně jinej. Tak v tom, prosím, nehledejte podobnosti. Já o nemocech a jejich průběhu vim prd. Tohle celý je o tom, že si žijete živůtek, happy jak dva grepy a najednou plesk „zítra vám budeme operovat páteř, vypadá to ale, že chodit budete…“

No a operovali… Šlo mi o život, nikdo mi nic neřek a já se strašně bála. Dneska je to jiný, dneska se těšim až si počichám plyn, vyndaj to ze mě, a já pudu domů a budu za pár tejdnů zase dělat kotrmelce, což s 11 cm dlouhejma tyčema v páteři, hele kámo nejde.

No a pak si 3 dny na morfiu, každejch pár hodin ti daj injekci proti bolesti a ty prostě jenom seš. Neumim ani popsat to, jak moc ti je všechno jedno. Podle mě by si každej jednou měl zkusit prostě jenom bejt, protože pak ti všechny ty problémy připadaj uplně… malicherný. Jediný, co řešíš je to, že neumíš chodit, že si to zase tenhle den nezvlád a že si 5 ní nejedl, protože nechceš srát do misky. A jíst prostě nebudeš, dokud nebudeš schopnej na ten hajzl dojít. A pak se to naučíš. A pak se zvládneš po tejdnu osprchovat. A pak tě pustěj domů.

A doma to najednou všechno začne bejt real. A mě zachvátila totální panika, protože já jsem odjakživa zvyklá si všechno vyřešit a postarat se o sebe. A teď mě bolí i ležet a neexistuje pro mě napít se, aniž by mi někdo nedonesl a do ruky nedal vodu. Nedovedu si představit, jak bych první dva týdny zvládla bez mejch spolubydlících, který si na střídačku vzali home office. To byl krok, bez kterýho vim, že bych to nedala. Naštěstí mě nemuseli nijak speciálně obskakovat, ale byli tu a já neměla pocit, že sem na celym světě sama.

Spadla jsem

A teď to hlavní. Psali mi lidi. Psali mi nejbližší kamarádi, psali mi známý, psali mi lidi na twitteru a psali mi uplně cizí lidi. Napsalo mi přes 300 lidí. 300 TY VOLE LIDÍ. A víte, co mi všichni (až na dvě výjimky) psali? Psali mi, že sem hustá a že oni by to na mym místě nedali. A víte, jak dlouho mi to psali? Psali mi to přes dva měsíce a ozývali se furt další a další. A proč je tohle důležitý? Protože já si myslim, že sem byla hustá a dala jsem to jen proto, že to oni ode mě čekali, protože jsem cejtila zodpovědnost. Zodpovědnost za 300 lidí, který si možná řekli „ty vole já se tady seru s takovou píčovinou, dramatizuju to a nevim, co s tim, a támhle je Deny, která zvládá stonásobně náročnější situaci líp než já, seru na to a du to dát tvl…“ Občas mi totiž přišlo, že ty lidi mě fakt začli brát jako nějakou modlu, vzor. A zkus to nedat, když to od tebe čekaj, to prostě nejde.

A teď jak to bylo fakt… dala jsem to? Jo dala. Nepochybovala jsem o sobě ani vteřinu, uzdravila se prej rychleji, než je zvykem, a jeden doktor dokonce mluvil i o zázraku.

A to byl rok 2017. Pak jsem pomalu všechny přestala zajímat, každej si na to zvyknul a nikdo ode mě už neočekával zázraky. A já se začla zastavovat, začla sem žrát, přestala jsem cvičit a v únoru jsem se totálně zhroutila. Zhroucení trvalo jednu noc a děkuju tomu kamarádovi, kterýmu jsem se mohla zhroutit. Zachvátila mě hysterie. První hysterie po 9 měsících. Nikdo mi do tý doby nedal šanci fňukat. Všichni si ze mě udělali pevnej bod, věřili mi, mysleli si, že jsem hustá a možná i, že je to lehčí, než to bylo, protože jsem nedala znát slabost. Byla jsem pevnej bod spousty lidí a nikdo nebyl pevnym bodem mym. A došlo mi to až v únoru.

NENECHALI JSTE MĚ SE ZHROUTIT, NEDALI JSTE MI ŠANCI DRAMATIZOVAT, NECHALI JSTE MĚ MLUVIT O BOLESTI, ALE NEDALI MI PROSTOR SE V NÍ UTOPIT. DĚKUJU.

Mý kámoši, mý známý i mý neznámý mi dali všechno. Věděli jste, že to dám a nenechali jste mě ani chvíli pochybovat, a proto jsem to dala. Takže až mě příště uvidíte v průseru, věřte mi. A až bude po průseru, přijďte mě obejmout a řekněte mi, že jste se o mě báli. Postup opakujte u každýho a pokaždý. Lidi pak zvládnou nemožný.

A já se teď už možná někde probouzim spravená. Dám si krátkej oddych, ale už se nehodlám zastavovat. Těšim se na to, co příde dál. Jak říkala moje babička: Problémy ti hele přijdou v životě tak velký, jaký jsi ty sama schopná zvládnout, a proto vždycky, když přijde fakt velká překážka, skoro až nemožná, jsem šťastná, že jsem zas o kus vyrostla.

Zatlačuju slzu a du bejt zas pevnej bod – sobě. Díky čau <3

Sdílejte…

Štítky