Úvod / Ona / Sobotní zooufání

Sobotní zooufání

26. 7. 2018 Ona
silena matka

Každý rok se s mládětem vydávám do ZOO vyzkoušet, jestli už ho to tam bude letos konečně bavit. Po čtyřech neúspěšných, profňukaných a prospaných pokusech to teda letos klaplo.

ZOO je zvláštní úkaz, neboť v zahradě plné zvířat jsou (ne)překvapivě vůbec nejhorší lidi. Bezohledná hovada křižují trojské stezky na úkor těch, kteří jsou aspoň trochu vychovaní a snaží se něco z toho předat i svým dětem.

Jenže jak mám tomu svému vysvětlit, že nejdřív se vychází, u pokladny že se zdraví a děkuje, na zvířata se nehuláká a netříská se jim zběsile do skla a že se prostě k sobě lidi mají chovat hezky, když první, co se mu tam stane, je, že ho málem u goril ušlape stádo senzacechtivých sráčů, kteří si prostě musí dát na Instagram, jak jde Richard na malou a drbe se při tom na zadku? Fotí se s bleskem, samozřejmě.

Mimochodem, Richardův výraz při čekání na svačinu mi naprosto mluvil z duše. Asi už tam toho, chudák, za ta léta taky viděl dost a myslí si o lidech své…

Když už se rozhodnete, že vyrazíte o víkendu s dětmi do ZOO, vyřiďte si úvěr a poslední vůli. Ve variantě dospělý-dítě-auto jste v tom už u vstupní brány za pětikilo, takže se třeba rozhodnete, že s tou divočinou začnete už u baráku a zvolíte cestu emhádéčkem.
My jeli klasicky autobusem od holešovického nádraží. Tady nastal první menší zádrhel, protože mládě vyžadovalo bus polepený obrázky zvířátek. Naštěstí nás zachránil ten smrad a bordel vedle sedačky, který byl podstatně horší než v pavilonu opic.

Dojeli jsme k hlavnímu vchodu, kde byla klasicky fronta jako v Bille přes poledne, takže jsme se vydali k tomu jižnímu, což byla základní strategická chyba, neboť v jeho blízkosti nalézá se tzv. dětská ZOO. Takže nás okamžitě pohltila vlna mokrých a smradlavých dětí ve spodkách (nedělám si iluze, že čůrat chodily alespoň ke stromu), cákající voda, řvoucí husy a rodičové, vykydlí na dekách ve stínu, kteří mocně pokuřovali hned u cedulí s přeškrtnutou cigaretou a se spokojeným šklebem ve tváři vytahovali z batohů svačiny v alobalu a dvoulitrové petky s bůhvíčím.

Zbytek sedmihodinové návštěvy pražské ZOO zahrnoval jízdy dětským vláčkem, pářící se dvojice až pětice zvířat, pošlapané pantofle, obouchaná ramena, dotazy typu „Ten kokodýl/had/tik v oku ale není vopravdickej, viď?“, zvířátka z čeledi neviditelných (Tentady Asinení, Možnáse Přestěhoval a Tenasi Spinká) a infarkt z cvrčka, který úspěšně unikl svému osudu při krmení.

Nakonec jsme si to užili a za rok už si vezmeme paralyzér.

Poselství tohohle shrnutí je, myslím, jasné. Lidi, proboha, nebuďte kreténi!

A „vy druzí“ – nenechte si zkazit výlet. Jakýkoliv. Ukažte dětem, že i když je svět až po okraj plný bezohledných debilů, vy se pořád můžete chovat slušně. Ale když to bude potřeba, ozvěte se, zařvěte, vytáhněte tu krávu za rukáv z davu a pošlete ji do pr… na konec fronty. Ať děti vidí, že se nesmí nechat zastrašit buranstvím a drzostí. Je to fuška, já vím, ale pevně věřím, že se nám to jednou vrátí…

A navíc… vzpomínky a prach v nose ze zaprášených trojských cest vám vydrží týdny a nejlepší zvíře z celé zahrady je stejně párek v rohlíku. Hlavně že jste spolu, hm?

Sdílejte…

Štítky