Úvod / Leccos / Sněžná óda

Sněžná óda

15. 12. 2018 Leccos
zrzka

Pomalu jsem napjala všechny svaly, nevědomky, jako bych zkoušela, jestli už jsou taky vzhůru. Cítila jsem, jak se život vrací do rukou, pomalu teče skrze stehna až do prstů u nohou. Překulila jsem se z boku na druhý a usmála se nad šustivou melodií peřiny. Na chvíli mi sjela z ramen a já tak na lopatkách cítila, že je vzduch chladnější než obvykle. Zavrtala jsem se rychle zase zpátky, objala plyšáka, co mi v noci vypadl z náruče, propla tělo a pak!

Pak se to stalo. To, na co tělo už dávno reagovalo, hlavě došlo až teď. Trhnutím jsem otevřela oči, ještě chvíli před tím odhodila peřinu. Rozesmála se na celé kolo. Vmžiku jsem stála na nohou. Zatímco ruce rychle otevíraly okno, nohy nervózně přešlapovaly. Oči viděly, co duše už cítila. Sníh.

Jestli existuje seriál, který vážně miluju, svět, který bych vyměnila za svůj, tak je to ten, kde žijí Gilmorova děvčata. Lorelai sníh cítila, dokázala říct, kdy začne sněžit. A pak se radovala jako malé dítě. Já mám něco podobného s jarem, několik dní před tím, než přijde ho cítím. Akorát se neraduju, nesnáším jaro. Jsem unavená, vzteklá, svět mi hnusně smrdí a lidi jsou tak blbě rozdováděný. Něco takového mám i s létem. Světlo je strašně dlouho a člověk se nemůže schoulit do šál a kabátů, po ulicích sebou klátěj opilý lidi a ulice jsou hrozně narvaný.

Těžko říct, jestli podzim miluju, protože se zbavím upocenýho těla a horkýho asfaltu, nebo proto, jakej on sám je. Zádumčivej, barevně temnej, trochu smutnej a trochu svůj. Anebo ho možná miluju kvůli tomu, co jeho chladný noci slibujou. Zimu.

S časem spolu máme takovou nepsanou smlouvu – on bude utíkat a já se ho budu vždycky snažit předběhnout. Budu se snažit být o trošku napřed. Jenže oba víme, že je to boj, kterej nemůžu vyhrát, že možná můžu bojovat na sto frontách najednou, ale nejenom, že ho nepředběhnu, ale že se vždycky i budu courat někde vzadu. Jenže čas je fér. Utíká každýmu stejně, je jedno, jak moc se snažíš ho chytit/ignorovat/zastavit, prostě se usměje a jde dál svým tempem. Možná se ani neusměje, prostě to má u prdele.

Ale furt je fér. A tak sice utíká, ale když vidí, že se snažíš, že chceš běžet dál, ale třeba už skoro nemůžeš, něco ti dá. To jediný, co má, sebe. Sníh a ty momenty, kdy se snáší z nebe, jsou pro mě takový malý indicie, ukazatele od samotnýho času/světa/života, že jdu dobře a že to, jak běžím vidí a chce, abych si na chvíli odpočinula, než mi zas plivne do obličeje ty nechutně smrdící sněženky. A tak, když se v noci toulám ulicemi, ve kterých nikdo není a ve světle pouličních lamp vidím, jak mi do vlasů padají vločky, vím, že to za to stojí. Každej puchýř, každá slza, každá senná rýma mi bude vynahrazená časoprázdnem, co mi zas ukáže směr a nechá mě věřit, že ten svět pod bílou peřinkou je dobrej.

Sdílejte…