Úvod / Cestování / Skoč!

Skoč!

3. 7. 2018 Cestování
Zrzka na cestach

Říká se, že zlomek času před smrtí lidé vidí celý svůj život. Tváře těch, které milují, cítí oblíbené jídlo, na těle je hřejí paprsky slunce. Já tomu nikdy nevěřila, ale to už víme, že mám s vírou problémy. Taky se říká, že člověk může být sebedrsnější, ale když trpí, volá mámu. Dívám se na prázdnou hladinu moře, ale před očima mám bitevní pole. Stovky mužů toužící po mámině sukni a čelící už jen jednomu strachu. Strachu zemřít.

Tohle se vám stane, když si stáhnete jen knihy s válečnou tématikou a do toho máte dobrou představivost. Každopádně v našich krajích, díkybohu a zatím, válka není, ale strach, strach nám zůstal. I když on tu vlastně asi byl dřív. Ale od počátku ne! Ne, tak jak ho známe dnes. Strach primárně slouží k naší ochraně, příroda chce, abychom udrželi druh a nezabili se na první dobrou. Ale jak máme ve zvyku, přetvořili jsme ho a zneužili. Jsme zahledení sami sebou a rizikem, že by se nám něco mohlo stát. Jasně, že stane a to jestli se před tím budeš bavit, na výsledku nic nezmění. To nejhorší (ne podle mě ale tak nějak obecně), co se ti může stát, je smrt. A ty vážně chceš život strávit opatrností a sezením na pomyslným gauči? Tak to seš kretén.

Už si ani nevzpomínám, kdy naposledy jsem vedla rozhovor bez toho, aby někdo použil to kouzelný spojení “komfortní zóna”. Krása tý myšlenky spočívá v tom, že narozdíl od pravdy neexistuje nic jako společenská a společensky přijatelná komfortní zóna. To je super. Konečně něco, kde si to můžeš vzít po svým. Buď pořádně chytit za pačesy a držku vymáchat (v čem, už nechám na tobě), a nebo tak zlehka hladit a hýčkat si ji, nebo třeba oboje, whatever.

Já už mám tý hry se slovy a skutku, co utekl někam do prdele, plný zuby. Nebaví mě poslouchat, jak mi někdo vypráví, co všechno udělá, až! Jak by taky chodil na nuda pláže, ale moc se stydí. Jak chce přečíst Mistra a Markétku, ale zrovna dávají Ulici a Lepařová (je Lepařová z Ulice?) se pohádala s prodavačem zeleniny. Jasně, komfortní zóna je nejkomfortnější, když ji přežvykuješ v puse.

Zrzka na cestach

Neříkám, že máme dát všichni výpověď a dělat krávoviny (bych pak neměla o čem psát, kdybyste to dělali taky), já chci jenom říct, že je fajn z tý zóny fakt vypadnout. Jsem odjakživa zvyklá mít slanou snídani, ale co takhle si zrovna dneska dát toast s marmeládou? I tohle je velkej krok. Mám mindráky ze svých chodidel, tak mám na nártu tetování a můžu říct, že pokaždý když se na něj někdo ptá, se mi protočí žaludek. To už je zbytečně velkej krok.

K smrti se bojím výšek, dvakrát jsem nechala propadnout lístek na Eiffelovku, protože malej posránek. Víc se bojím snad jen vody. Jenže kdybych zůstala ve svým kokonu pohodlí, nevěděla bych, že ty dvě vteřiny, kdy letíte 7 metrů z útesu do moře, kterým pak musíte dalších 500 uplavat, byly vlastně super.

Strašně jsem se bála. Tak jako když jsem se v 15 naštvala sama na sebe a prošla v noci les, abych si dokázala, že tma není strašidelná. A víte co? Ten pád byl super! Voda byla teplá. Na skaliska jsem nedopadla. Svůj život jsem neviděla. V lese se mi tehdy nic nestalo. Nikdo mi nikdy neřekl, že mám ošklivý chodidla. A stejně se pokaždý znova zastavím, pokaždý, když překonávám strach, nebo sebe. Zastavím se, abych se zhluboka nadechla a skočila. A když říkám skočila, tak myslím přeskočila, přeskočila tu smradlavou bažinu strachu. Nerada bych si od těch sraček zašpinila svoje boty, když zrovna nějaký mám, že jo, protože být v Praze bez bot je slušný překonání veškerého komfortu. Třeba toho, co nám vytváří zdravý rozum.

 

Sdílejte…

Štítky