Úvod / Sport / Jak jsem si nechal opravit kolo

Jak jsem si nechal opravit kolo

12. 3. 2018 Sport
Pavel a kolo

Je tomu 10 let, co jsem se přestěhoval do Prahy. Za sebou jsem nechal spoustu věcí, včetně milovaného kola. Když jsme se viděli naposledy, slíbili jsme si, že až si v Praze vybuduji dostatečné zázemí, vrátím se pro něj.

Vše nešlo podle představ a mně trvalo 8 let, než jsem se zmohl a stal se vlastníkem sklepa. Takový sklípek je dobrá věc. Ale když zeje prázdnotou, volá v podstatě o pomoc. Dal jsem doprostřed pytel s botama, golfový bag a běžky. Jenže ten pytel s botama mi někdo ukradl v době, kdy ještě nebylo vše dobudováno a domem procházela spousta potřebných. Bag ani běžky se nehodily. Bylo to na jaře.

Stál jsem tak v prázdném sklepě, když mě zasáhla palčivá vzpomínka. Kolo. Mé milované kolo. Kde jsi, ty Scooby Doo mého končícího dětství a počínající dospělosti? „Na chalupě, ve stodole, pod hromadou bordelu,“ jako by volalo z dáli. A opravdu. Protože jsem měl i dostatečné velké auto a vystudovanou archeologii, vypravil jsem se za ním.

Našel jsem ho tam, kde jsem ho opustil. Jenom na něm byly pavučiny, myší bobky, kočičí bobky a kočky. Jedna mě sekla drápem do ruky, ladně jsem se po ní ohnal nohou, takže mě ještě kousla. Zabalil jsem tu nebohou dvoukolou věc do igelitu, protože tohle si do auta dobrovolně nikdo nedá, a vyrazil domů. Ve sklepě se nevyjímalo moc dobře. Leda bych na něj zavěsil cedulku „pozor tetanus“, vše vyfotil a dal na instáč. Vyplížil jsem se tedy pod rouškou tmy do společné zahrady a nešťastníka umyl. Co ale dál s věcí, která má zpuchřelé pneumatiky a celkově není v dostatečné kondici na to, aby vyvolala uznalé hipsterské pomrknutí poté, co se na ní proháníte po Letné?

Naštěstí je cykloservis nedaleko a my vyrazili. Přivítal nás prodavač, kterého jsem, nevím proč, hnedka považoval za majitele. Byl do pasu vychrtlý, od pasu dolů začínal pták Noh. Jsem tu správně, říkám si.

„Co to je?“ zeptal se mě dost nevlídně.
Vycítil jsem intelektuální převahu. „Kolo,“ povídám dramaticky.
„To tvrdíte vy. Co s tím máte?“ začal se pomalu orientovat v problému.
„Potřeboval bych ho trochu dostat do kondice. Ono mu, kolem a kolem, nic nechybí. Jééé, kolem a kolem, to je dobrý co?“ snažím se skamarádit.
„Heleďte, pane, řeknu to na rovinu. Nechcete si koupit nový? Já bych to viděl jako rozumnou možnost.“ Asi se kamarádit nechce.
„To nejde. Na tohle kolo jsem dostal peníze od babičky. Mám ho od dvaceti a ona už….no víte. Mimochodem, co se děje s kolama, když už je nikdo nechce? Se nějak recyklujou, nebo mají vlastní hřbitov?“
„Dobrý no. Tak podivejte, to jsou nový gumy, brzdy, přehazovačka, vlastně obě, talíř. No a ty gripy, to je hnus, to musí pryč,“ začal vypočítávat zkušeně.
„Jako tý prázdný gumy jsem si vědomej,“ povídám, točím se na patě a začínám se cítit jak při silniční kontrole. „Ąle ta přehazovačka přede jak švýcarský hodinky, brzdy jsou pořád divoký, aspoň myslim a ty řídítka, no, ty hovna jako, to se přece umeje.“ Obchodní negociace vážně není má přirozenost.
„Dobře. Uděláme to, jak jsem řekl, přijďte si za tejden,“ propouští mě prodavač/majitel.

Pavel a kolo

Za týden jsi jdu pro kolo. Vypadá krásně. Tedy ty nové věci na něm vypadají krásně. Zbytek je tak nějak stejný. Zůstal ale jenom rám. Pocity jsou smíšené. Hlavně poté, co zaplatím 8 tisíc. Bez řečí.

„Gratuluju, máte nový starý kolo,“ usmívá se prodavač, kterého jsem posledně nepotkal. Vypadá ale plus mínus stejně, takže je to jistě taky majitel. Je tedy fakt, že jsem hodnotu majetku právě zdvojnásobil, počítáme-li s pořizovací cenou před 20 lety. Chci se co nejrychleji dostat pryč.

„Počkat, takhle nikam nepojedem, ne?“ povídá mi otcovsky, i když je mu tak 17. Mám na jazyku, že na dvojkole jsem nikdy neseděl a celkově není můj typ, i když nohy má oholené vzorně.

„Tu sedačku si musíte zvednout. Abyste horko těžko dosáhnul na zem. Pokud z toho teda nechcete chytat ryby, pak máte výšku správně,” zvonivě se zasměje vlastnímu fórku. Sleduje mě, jak pokorně zápasím se šroubem a vytahuju sedačku až úúúúplně nahoru. Trochu se bojím výšek a tohle je fakt vysoko.

„Takhle dobrý?“ ptám se a jako baletka balancuji na špičkách. Tělo a ruce mám naopak dolů, takže se mi krev nahrne do hlavy. Brunátný jsem byl ale už i předtím, tak není nic poznat.
„Jo, takhle dobrý,“ uznale mlaskne. „Heleďte, nechcete ještě odpružený vidlice?“
„Kolik?“ řeknu hlasem Attily, biče božího.
„Pro vás za čtyřku,“ ožije.
„Promyslím to a ozvu se,“ použiju klasickou formulku „voláme si píšeme si“, znamenající nulovou šanci na další rande. Chci šlápnout do pedálů.

„Heleďte, chlape, jak tak koukám, neni to kolo pro vás malý?“

Na nic nečekám a vyrážím kupředu. Zakroužím parkem, najedu 4 kilometry, kolo odložím do sklepa a vytvořím krásnou prostorovou kompozici. Vidím, jak se babička tam nahoře usmívá.

Minulý rok se mi nepovedlo vyjet ani jednou. Vyfouklo se zadní kolo a já bohužel nemám pumpičku.

Sdílejte…

Štítky