Úvod / Ona / SAMA

SAMA

14. 9. 2018 Ona
SAMA

Minulý týden jsem odjela na Slovensko. Pracovně. Dopředu jsem hlásila, že o tom budu psát, ale myšlenka byla úplně jiná. Nevěděla jsem totiž, že budu sama.

Nechápejte mě špatně, nás je tu 39. Ale já, já jsem sama. Mělo nás jet 10 z ČR, ale kolegyně na poslední chvíli musela zrušit svojí účast a tak na druhou kolegyni zbyl pokoj jenom pro ni. TY JO! Pokoj jenom pro sebe. Koupelnu jenom pro sebe. Písničky, co hrajou, můžou hrát bez optání. Může se mlčet od večeře až do snídaně. WOW. To je luxus, kterej neznám. Doma mám spolubydlící. Skvělý lidi. Nechaj mě bejt, když potřebuju, ale člověk furt musí přemejšlet nad tim, kdy do koupelny, domlouvat se na něčem, komunikovat. A když tam nejsou, hlídám jim psa. A když tam není ani pes, tak tam je někdo zase úplně jinej. Takže ač jsem sama, nejsem. Teď to jsou oni dva, předtim to byl můj ex, předtim lidi z airbnb a předtim zase jinej ex. Ale až teď, když v 18:26 sedim potmě v MYM VLASTNIM HOTELOVYM POKOJI, si uvědomuju, že už dlouho mě nikdo nenechal bejt sama.

Lidi, co mě znaj by asi neřekli, že jsem introvert. Většinou jsem ta, co je slyšet. Všude. Ale já tak strašně ráda mlčim… Když si vybavim lidi, co sou mi blízký, tak mezi ty nejbližší patří ty, s kterejma můžu mlčet. Mlčet a čumět si do očí. Anebo mlčet a poslouchat je. Já tak ráda poslouchám. Blbý je, že si taky vážim svýho času a některý lidi mluví, aniž by něco říkali…

Takže na kolegyni zůstal samotnej pokoj. A já ho tak chtěla!!! Bylo mi blbý si o něj říct, protože mi to přišlo jako chtít prezidentský apartmá zadarmo a ještě nechat svojí „spolubydlící“ myslet si, že s ní bejt nechci. Důležitý je vědět, že to není o tom, s kým nechci bejt, ale o tom, jak chci bejt. A SAMA pro mě teď bylo tak vzdálený a chtěný, že vysněný. A kolegyně sama bejt nechtěla. A tak byla ruka v rukávu. A mě srdéčko zaplesalo.

Když už člověk ví, že má tak obří příležitost, musí jí využít. A tak jsem ještě ve vlaku smazala Instagram, Twitter a odhlásila se z Facebooku. To je teď totiž strašně in, mít digitální detox. Nikdy jsem o něm nepřemejšlela a nepřijde mi logickej, ale teď tu sedim, pořád v tom svým království sama, a je to zvláštní pocit. A je skvělej.

A víte co? Já si vypla i modrý zprávy. Prostě jsem teď pár dní existovala jenom tady a teď. Na konferenci –  se svejma kolegama, na pokoji – sama.

Bez ss se dějou zvláštní věci, který věřim, že spousta lidí nemusí ustát. Děje se život. Děje se to, že člověk má čas přemejšlet nad tim, co chce říct a komu. Nemůže svůj zážitek odhodit v obrázku na Instagram ani ve vtipný hlášce na Twitter. Nemá nikoho, kdo by reagoval. Musí si to prožít sám. Jedinej spisovatel i čtenář jsi ty sám. Je to kouzelný, je to děsivý a je to něco, co by lidi měli umět bejt. Svý i když se nikdo nekouká.

Víc než konzumuju, radši obsah vytvářim. Jsem asi typickej mileniál – born to make history. Potřebuju si zase začít vážit svýho času, kterej je to jediný, co mám. Nechci se bavit s více lidma povrchově, chci to s jednim do hloubky. Chci dotahovat konverzace a nechci začínat ty, co nedávaj smysl. Chci poslouchat silný a učit se na slabejch. A chci to hned. Díky.

A kolik psů po mě štěklo? Dost, ale ruku na srdce, kdyby byl můj život příspěvek, není úspěšnej. A tak teď vim ještě víc než předtim, že chci to kolem sebe mít důležitý a ne jen kvantitativní. A rozhodla jsem se některý lidi dát pryč a těm jinejm se věnovat víc. Tak uvidíme, jestli jsem si vybrala ty správný.

Sdílejte…

Štítky