Úvod / Klubovna / Prosinec

Prosinec

18. 12. 2018 Klubovna
Prosinec

 Poslední měsíc v roce. Někdy mám pocit, že je to poslední měsíc v mém životě.
Už na začátku vím, že nestíhám, to, co jsem si myslela, že stihnu levou zadní.
Stojím v lékárně ve frontě a měřím si lidské obličeje. Štítkuju na „chřipka“ – „kašel“ – „rýma“ – „rýmička“… a pak jsem tu já, která mám všechno.

Nervózně popotahuju a hledám v kapse kapesník. V levé mám jen sáček na psí exkrementy a v té pravé, taky. Jistě, protože já tyhle sáčky mám prostě úplně všude.

Kapesník nikde. Pán ve vedlejší frontě si všimnul mého šátrání po kapsách a nejspíš zahlédl i snahu utřít si nosánek do čehokoliv co jsem měla v kabelce. Podává mi papírový Kleenex a já vděčně děkuju. Vlastně si už ani nepamatuju, kam se všechny ty bavlněné kapesníky poděly?!

Venku je plískanice, všichni čerti se žení a já jsem pořád na ocet. Někdy bych brala i toho čerta. No nic. Čert ho vem! Jeho i to počasí! Sedám do auta, cestou kupuju ještě citron a zázvor a pak už šup do postele.

Perníky letos nebudou, stejně jako vánoční cukroví, takže další dvě věci ze svého seznamu poctivě škrtám. Další co bych měla odškrtnout a ne škrtnout, jsou seminárky do školy. Nějak se k nim přes ty posmrkané kapesníky a hrnky s čajem nemůžu dostat.

Prokrastinace je bezva parťák, skoro jako můj brácha.
Zvoní dole u dveří. Řítí se jako velká voda a něco nese v igelitce.
„Ségra ty mandarinky jsem sežral, ale koupil jsem jiné. 4 máš z Lidlu, 3 z Kauflandu a 1 z Penny.“
Přes ucpaný nos huhňám, že je pitomec. Jednu po druhé vytahuje a já si na nich  prohlížím namalované obličeje. Nikdy nedospěje, myslím si.

„Už máš dárky? A cukroví? A kdy přijede mladá? Už máš chlapa?“
„Nemám, nemám, nevím, nemám,“ odpovídám spěšně a chumlám se pod deku.
„Tak jo, hele, na dárky zajedeme spolu, protože stejně nevím, co mám koupit, nějaký cukroví ti žena pošle, s mladou jsem mluvil a přijede kolem dvacátého a toho chlapa vybereme na Tinderu.“
„Nechci. Není mi dobře. Nemůžeme letos Vánoce prostě zrušit,“ mrčím protivně.
„Jsi Grinch?!“

Podává mi teploměr, vaří další čaj, vypíná televizi a venčí mi psa. Když se oba vrací, už spím. Probouzím se k večeru a na stole leží lístek:
„Unesl jsem ti psa. Chci výkupné. Nejdřív se uzdrav, pak udělej vaječňák a můžeš si pro něj přijet.“
V bytě je ticho. Nikde nic neťapká. Ten pitomec si ho fakt vzal. Pak ale rychle převracím.
Jsem mu vděčná, že teď na pár dnů nemusím z postele ven.

Loupu mandarinku se jménem Božena a říkám si, že jsem možná měla mít šest dětí, protože takhle se o mě bude starat do konce života můj brácha.

Sdílejte…

Štítky