Úvod / Leccos / Proč žerete ty rekvizity?!

Proč žerete ty rekvizity?!

4. 4. 2018 Leccos
Proc zerete ty rekvizity

Když jsem se zamýšlel nad tím, že jsem teď asi vlastně něco jako ten bloger, v hlavě mi hned vyvstala jedna nepříjemná a vtíravá myšlenka (ta, že neovládám gramatiku, interpunkci ani slovosled to nebyla!). Došlo mi, že postrádám to, co má velká většina blogerů hlavně ženského pohlaví. Je to dítě! Teda alespoň myslím, že nemám dítě?? Vždyť víte, jak to u těch muzikantů chodí

Postrádám tedy kromě talentu další zásadní předpoklad úspěšného blogera. Ta absence „naivní“ osoby, ze které si můžu bezostyšně dělat prdel až do omrzení, protože jsem ji jednak sám stvořil a jednak je jí to naprosto jedno. Pak jsem si ale vzpomněl na pár zážitků s kapelou a hned se mi udělalo trochu lépe. Totiž takové množství failů, nezodpovědnosti a čiré nesvéprávnosti, které jsou schopni vyprodukovat členové kapely, to nemůže zvládnout ani to nejblbější dítě na světě. Dokonce si myslím, že i celá školka by s tím měla co dělat.

Jednou nás (myslím tím mě, ale když jsi v kapele, musí se to vydávat za kapelní práci) napadlo udělat promofotky v takovém USA stylu. Nápad je vždycky pěkný, ale ta realizace…

Hodiny googlíte bistro, které by vypadalo aspoň trošku jako v USA, s čímž mám samozřejmě bohaté zkušenosti, protože jsem strávil celých 12 dní v NY! Takže jistě uznáte, že jsem prakticky odborník. Pak hledáte datum, které by se hodilo celé kapele a, byť se to zdá jako banální věc, vydalo by to na celý článek (možná i dva). Následně domluvíte termín v bistru, rezervujete si světla, která pak jedete vyzvednout přes celou Prahu, dále fotografku, vizážistku, slečnu co se bude fotit s námi, a pár dalších lidí, se kterými spolupracujete. Několik dní před focením si posíláte různé varianty oblečení, aby to k sobě hezky ladilo, a posíláte různé nápady.

A pak je to tady, den D. Všichni se mají sejít v 8 hodin před bistrem, které běžně otevírá až v poledne. Samozřejmě je zamčeno. Zhruba v půl 9 po mnoha telefonech přijde jakási otrávená servírka (jistě zvolená majitelem za odměnu). Ta s nefalšovaným nezájmem sleduje, jak v bistru vše stěhujete a přestavujete.

Všechno jde dobře až na to, že zdaleka nedorazili všichni. Z kapely je na místě sotva půlka. Vizážistka začíná být trochu nervózní, protože v 10 už má líčit nějakou svatbu. To však chybějící část kapely příliš nevzrušuje a dorazí až za dalších pár minut. Pro to mám určité pochopení, na rockstar se prostě někdy čeká. Jde to jak po másle, oblečení ladí, všichni jsou nalíčení a napudrovaní, světla nastavené, fotografka šteluje foťák, na stůl začínají nosit hamburgery, hranolky, pití a vše ostatní je připravené speciálně pro potřeby focení. Vše je pečlivě instalováno a řeší se doslova každý kus salátu na talíři. Bohužel svatba už začíná i bez vizážistky, a tak ji ještě před začátkem focení musím vynervovanou odvézt kus autem, aby stihla další štaci.

Pohled, který se mi naskytl po návratu „na plac“, bych nepřál nikomu. Kluci z kapely se naprosto nezřízeně nacpávají hamburgery, evidentně jsou propečené tak akorát, protože šťáva teče všude. Úplně všude! Bohužel i po jejich pečlivě nalíčených ksichtech a zdlouhavě vybíraných hadrech. Hranolky jsou pryč, pití vypité.

Nevěřícně stojím ve dveřích a říkám: „Proč sakra žerete ty rekvizity???“ Odpověď je odzbrojující: „No přece aby to nevystydlo, ne? Vole…“

Sdílejte…

Štítky