Úvod / Leccos / Práce pro básníka

Práce pro básníka

19. 4. 2018 Leccos
Petr Kukal Prace pro basnika

Mám teď období, že hledám práci. Jsem v republice asi jediný, protože jinak všichni hledají zaměstnance. Aspoň je to dvakrát denně v televizi. Jenže v televizi zrovna nikoho nehledají. Nikoho, jako jsem já. Někoho, jako jsem já, hledají spíš v supermarketu, protože tam hledají každého. Jenomže kariéru sboristy v orchestru pípacích skenerů přece jen pokládám za příliš vzdálenou svému naturelu.

Rozhodl jsem se tedy jít srdnatě za vidinou kanceláře s hezkým výhledem v historickém centru Prahy, slušným platem, volnou pracovní dobou a řadou benefitů. Pečlivě jsem se připravil na několik pohovorů, které byly cenné hlavně poznáním, jak to nedělat. Pak už jsem všechno dělal úplně jinak.

Jako první jsem opustil bláznivou domněnku, že CV je v zásadě faktický přehled dosažené kvalifikace a zatímní praxe. Životopis je totiž ve skutečnosti Dichtung und Wahrheit, báseň a pravda, jak říkal neznámější mariánskolázeňský hebefil. Ta báseň ovšem musí být z většiny hrdinský epos: Odyssea nebo alespoň Píseň o Cidovi. Rozhodně nic o Palečkovi nebo ztracené drůbeži v žitném poli. Na posledním místě jsem pod sebou měl několik set lidí a na stole červené tlačítko. Něco v tomhle duchu. S počítačem umím líp než jejich správce sítě (což bývá hlavně ve státní správě kolikrát pravda) a anglicky mluvím na úrovni B2. Což si volně překládám tak, že včela taky. Asi nějaká metafora, v angličtině je takových idiomů plno.

Další věc, na které jsem zapracoval, byl dress code. Velmi rychle jsem pochopil, že úředník, který má kancelář s výhledem na Staré Město, do ní nechodí v obleku. A už vůbec ne v tom, jehož přední části se už před lety přestaly potkávat. Dočasně to lze samozřejmě řešit náhradou dírek dlouhými poutky typu čamara, vtíravou představu pásovce, kterou u lidí evokuje, to ale jen posílí. Jistěže existují úředníci, kteří takhle do práce chodí. Ale ti sídlí v Office Centru někde na plzeňském předměstí, tři zastávky autobusem od konečné metra. Ti úspěšní se naopak oblékají velmi neformálně, něco mezi představitelem street styl a abonentem výročních sbírek obnošeného šatstva. Takto poučen už chodím na pohovory jen v plátěných kalhotách a triku takové povahy, že se mi na Kampě spontánně klaní hipsteři.

Petr Kukal Prace pro basnika

Taky jsem vyhlásil embargo kavárnám. Jednak je to příšerně zpolitizovaný kontext, jednak už se nemohu na kafe ani podívat. Po maratonu pohovorů nad espressem, které je husté jako asfalt a podobně chutná, laté s vymalovanou krajinkou s pasoucími se srnami a vídeňskou kávou ve spreji jsem dostával kopřivku i z vlaku do Jihlavy. Definitivně jsem se s kavárnami rozloučil poté, co jsem po objednávce turecké kávy musel zhlédnout spartakiádní sestavu s džezvou, při níž si jinak poměrně příčetný číšník střídavě nasazoval a snímal fez. Od té chvíle je mou přijímací kanceláří hospoda, kde mají jen pivo a gothaj s cibulí. To samo o sobě velmi dobře prověří odolnost personalistů a celkově to vyjasní kulturní niveau.

S uspokojením teď zjišťuju, že nabídek práce přibývá a lidi, co mi ji nabízejí, se ke mně chovají s viditelným respektem. Po šílených básnících bez zábran, nezatížených vrstvami sociálního nátěru, netrpících zbytečnou úzkoprsostí a povznesených nad malost každodennosti, kteří ovšem důsledně vyžadují stravenky a 5 sick days, trh práce zjevně dlouho hladověl.

Sdílejte…

Štítky