Úvod / Leccos / Poslední pole v satelitu

Poslední pole v satelitu

21. 9. 2018 Leccos
Posledni pole v satelitu

V pátek ve čtvrt na devět večer volá tchán, Hanka to zvedá s preventivní ostražitostí. Telefonáty ve čtvrt na devět nevěstí nikdy nic dobrého. Tchán nám oznamuje, že druhý den ráno bude vybírat brambory. Nesděluje nám to, aby se svěřil s plány na víkend. Najisto očekává, že se budeme podílet.

„Ne,“ říká Hanka s rozhodností, která mě překvapí. „Ne, tati, máme vlastní program. Nemůžeš nám to říct dvanáct hodin dopředu, potřebuju to vědět aspoň dva dny. Ale to je přece jedno, co děláme. Odlož to o týden, stejně má být hnusně. Ne, samozřejmě nechci, abys to všechno oddřel sám, pomůžeme ti, jen chci, abys nám to dal nějak normálně vědět. Ne. Ne!“

„Mám připravit ty šedý tepláky, nebo starý maskáče?“ ptám se, když Hanka zavěsí. Že na brambory pojedeme, vím od prvního „ne“, stejně jako to ví Hanka a jako to ví její otec. Některé hry je ale třeba hrát, protože jsou součástí svébytné národní kultury a generačního odkazu, asi jako jízda králů. Možná vybírání brambor jednou taky dostaneme na seznamu UNESCO.
„Maskáče,“ říká Hanka odevzdaně.
„OK.“

Po osmé ranní jsme na poli. Tchán už má posekanou nať a zbujelou lebedu, pytle rozložené v přesných rozestupech anticipujících letošní úrodu a několik řádků už je vyoraných. Počítám, že tu v zástavbě patrových satelitních domů s anglickým trávníkem a živými ploty, které políčko nemilosrdně sevřely ze tří stran, vzdorně túroval traktůrek dávno před sedmou.

Beru si kbelík a způsobně zaklekám do brázdy, z níž vyhrabávám žluté hlízy. Večer jsme ještě chvíli pro formu nadávali, ale vlastně mě to baví. Vybírám (a sázím) tady takhle už skoro po třicáté, ale počítám, že tchán možná po šedesáté. Do konce osmdesátek do pluhu zapřahal starého flegmatického koně Honzu, kterého si půjčoval od souseda přes ulici. Ještě ho pamatuju, toho koně. Vodil jsem ho brázdou a říkal mu: Pojď, koníčku, tak přece pojď. Tchán ze mě byl šílený, pokřikoval to svoje prrrrr, hýýýýý, ou! a Honza šlapal pole, podle mě stejně netečný k mým prosbám jako k tchánovým povelům, šlapal ho tak, jak ho šlapal celý život a věděl sám, co a kdy má udělat.

Posledni pole v satelitu

Počátkem devadesátek Honza umřel a tchán si koupil traktůrek od Mountfieldu. Bylo to hodně jiné, často se v brázdě zasekával, trhaly se řemeny a sypala se ložiska, ale nakonec se sžili. Časem, jak Hančini rodiče stárli, ubylo řádků i lidí, kteří se každoročního rituálu účastnili. Někteří umřeli, jiní se prostě někam ztratili a další mají své životy, jejichž chod nedokážou změnit během 12 hodin. Takže letos jsme se v rodinné tradici exponovali jen my a naši synové, plus partnerka jednoho z nich. Byla zrovna po tahu a občas v brázdě usnula, ale tím spíš jí budiž sláva, chvála a čest.

Popravdě je to ale fuk, ta práce byla hotová za dvě hodiny. Tchán nepotřebuje armádu dětí, vnoučat, synovců, švagrů a dalších příbuzných či jejich partnerů. Celé se to dá odbýt ve třech lidech. To, co potřebuje, je, abychom tu byli, když se vybírají brambory. Potřebuje s námi řešit ty závažnosti, do kterých pytlů přijdou rané a do kterých obyčejné, pochvalovat si, jak jsou pěkně suché a velké, a ujišťovat se, že to vůbec nevadí, když náhodou velké nejsou. Ono je to kolikrát lepší, když nejsou moc velké, víte?

Tchán volá prrrr, hýýýýý a ou na traktůrek od Mountfieldu, protože už se prostárnul do času, kdy všechno, co se pohybuje po poli, má duši; potom sedí na souvrati toho políčka sevřeného ze tří stran zástavbou na vlas stejných domků, posledního políčka v satelitu, kouří a říká ani jste nemuseli jezdit, vždyť je to hnedle hotové a Hanka zvedne oči v sloup a já jdu vysypat další kýbl.

Sdílejte…

Štítky