Úvod / Leccos / Podzim

Podzim

23. 9. 2018 Leccos
Podzim

Jako malá jsem jezdila s prababičkou a strejdou Honzou na celý velký prázdniny na chatu. Jak prázdniny skončily, dojížděli jsme tam ještě každej víkend, dokud neskončil podzim a nezačla bejt tuhá zima. Měli jsme chatičku v takový malý osadě plný rodin s dětma. Já byla jedna z těch nejmenších.

Pamatuju si to, jako by to bylo včera, kdy jsem se každý ráno vzbudila v 6 a začala obcházet ostatní chatičky a ptát se jestli „Může Evča ven?“ Evča spala. Všichni spali. Pokaždý. A tak jsem přišla znovu v 7, pak v 8 a kolem devátý už mi to začlo vycházet. A já, to malý nadšený děcko, každý ráno vstala, dala kakao a šla se ptát. Třeba zrovinka dneska si přivstanou.

Myslím, že to bylo na podzim. Už mi nebylo 8, ale 12. Vstala jsem v 6, babička mi udělala kakao, nazula jsem holínky a šla jsem svojí standardní trasu. Šla jsem vodou, která nám vyhloubila potůček přes celou osadu. Úplně mi zaplesalo srdce, že budem stavět lodičky a pouštět je dolů z kopečka. Měla jsem takovou děsně obří nepromokavou bundu mýho strejdy a skákala jsem přes ten potůček. Všude kolem bylo listí, pršelo. Já se těšila, že až prochladnem, tak si sedneme s holkama kolem krbu u jedný z nás a zahrajem si canastu nebo kenta. Možná, když Verča nezapomene, doveze z Prahy Monopoly, to by bylo bájo.

Klepu na dveře, jako vždycky jdu první za Evčou. Otevírá mi její máma a říká mi šok, ze kterýho jsem se asi nikdy pořádně nevzpamatovala „Eva tady není, zůstala s holkama ze střední na přespávačce.“ Jak jako není?!! Je tady celý moje dětství, každej víkend, hrajeme si… Veronika ten víkend taky nepřijela. A tim víkendem mi skončilo dětství. Další víkend, kdy jsme se všechny sešly takhle pohromadě, byl až napřesrok (přes zimu se chaty zazimovávaly) a už to nebylo takový. Holky chtěly za klukama. A tak sem začla chodit s nima. A začly jsme pít. A kouřit…

Podzim je pro mě melancholie těch dnů u nás na osadě. Je to pouštění lodiček z kopečků a čas kakaa. Je to čas teplejch ponožek, teplejch svetrů. Je to čas slova COZY. Je to čas, kdy chci prochodit den v pláštěnce a teplejch botách a pak se večer zabalit do deky a koukat na film nebo čučet do krbu.

Dlouho mi trvalo si uvědomit, že za to, že mi skončilo dětství, podzim nemůže. Dávala jsem mu to za vinu. Dlouho. Přestala jsem se ptát, začla jsem spát do 9 a tak trošku jsem sama začla bejt melancholická. A to nejen na podzim. Trvalo dlouho než mi došlo, že tu mojí dětskou energii můžu dostat zase zpátky. Trvalo mi to dalších dobrejch 12 let.

Teď už zase vstávám v 6. Teď se zase každou sobotu ptám, jestli půjdem na trhy v 7:45 i když vim, že spolubydlící spí do 11. Teď už vim, že nepotřebuju někoho, kdo se mnou ty lodičky půjde stavět. Vim, že to, že holky chtěj za klukama a pít neznamená, že já bych měla taky. Teď už mám svůj podzim, kterej je plnej žlutý, pláštěnek, gumáků a slova COZY. Podzim, kterej je jenom můj a přitom mi nepatří, protože beru každýho, kdo se mi do něj bude chtít přidat. Teď už mám sebe. A je jedno, jaký je období. Ale na to podzimový se mám nejradši. A dneska začíná. A já se cejtim COZY.

Sdílejte…

Štítky