Úvod / Cestování / Pod Pálavou

Pod Pálavou

12. 8. 2018 Cestování
Petr Kukal Pod Palavou

Rozhodnutí jet letos na letní dovolenou na jižní Moravu padlo spontánně už loni, bezprostředně poté, co jsme se vrátili z týdenního pobytu v Jeseníkách. Pršelo tam šest dní ze sedmi, Praděd vzdálený od chaty 300 metrů, jsme v husté mlze našli jen díky GPS a teploměr na vrcholu ukazoval koncem července 6 °C. Pálava se svými vinohrady zalitými sluncem vyšla z tohoto srovnání jako jasný favorit.

První zastávkou na cestě do Pavlova je Třebíč. Nejdřív se Hance pokouším namluvit, že je to zkratka, ale protože má v mobilu Waze a doma maturitní vysvědčení, nakonec se tvářím, že to byla jen legrace. Hanka se tváří, že jsem trochu trapnej, ale jinak je dovolenkově přívětivá a návštěvu města Nezvalových studií bez řečí akceptuje. Dům, kde bydlel, je bohužel už zbouraný, přesto si jdu tradičně pohladit alespoň sloupy, které podpírají Spořku, co tu po něm vyrostla. (Pizzerka za náměstím s obsluhou tak nepříčetnou, že je to na zápis do Guinessovky, naproti tomu pořád stojí.)

Než Vysočinu definitivně opustíme, zajedeme ještě do Šemíkovic, kde veliký básník prožil dětství. Je to další čtyři kilometry z trasy, ale Hanka to s odkazem na Waze označí za optimální variantu. Vím, že lže a ona ví, že to vím. Myslím, že právě tohle je láska.

Pavlov má 220 domů, údaj je ale drobně zkreslený tím, že zhruba dvě stě z nich jsou sklepy. Ještě první večer jich sedm navštívíme. Víno tu rozlévají po deckách, což je rozhodně dobrý zvyk a stojí za ním letitá zkušenost. Ceny jsou tu dvakrát vyšší než u nás v Polabí, jsme ale letně rozjaření a peníze vůbec nepočítáme. K nutnosti najít zhruba v polovině dovolené bankomat se proto přidá ještě potřeba připojit se do e-bankovnictví a změnit si limit na výběr z karty. S něčím takovým, jako je jižní Morava, jsem při jeho zadávání prostě nemohl počítat.

Kromě sklepů nabízejících košty v rámci letních akcí na podporu cestovního ruchu navštívíme také autentického domorodého vinaře, který vyrábí víno „jen pro vlastní potřebu“. Pod garáží má sotva pár tisíc litrů, něco v bečkách, něco v lahvích. Vezmou nás k němu kamarádi, s nimiž jsme se seznámili v penzionu. Zarostlý vlasatý Bakchus všechny obejde se stylovým koštýřem a nechá nás moudře řečnit o vůni černého rybízu a bronzových odlescích. Sám si do vinné sklenice nalije lahvovou chotěbořskou dvanáctku a zádumčivě pozoruje naše veselí.

Petr Kukal Pod Palavou

Vrchol vinařských zvěrstev ovšem představuje volná degustace v Pálavské galerii vín Venuše. Princip spočívá v tom, že vás na 45, 90 nebo 150 minut zavřou do sklepa, kde je šedesát druhů pálavských vín od 29 vinařů, dají vám dvě skleničky, ošatku chleba, hodnotící list a tužku a zavřou za vámi dveře. Koupíme si s Hankou tu hodinu a půl, stejně ale neodkážeme ochutnat všechny vzorky. Hrozně nás zpomalí začátek, kdy ke každému vínu čicháme, zkoumáme ho proti světlu a házíme po sobě zbytkovými cukry a buketem. Když jsem po půlhodině u desátého vzorku, začneme spontánně zrychlovat. Jednak vidíme, jaký máme skluz, jednak jsme přepili zábrany. Už si nehrajeme na Jakuba Přibyla ani Kamila Prokeše – přišli jsme ochutnat všechno, co tu mají, a nic jiného nepředstíráme.

Smršť následujících 50 vín má ovšem naprosto devastující účinek: Každé další se nám zdá lepší než předešlé, bryndáme do sklínek čím dál vyšší hladinky a k těm nejlepším se vracíme. Po půldruhé hodině se ze sklepa vypotácíme úplně namol. Se štěstím, které provází opilce, najdeme náš penzion a 11 hodin v kuse spíme. Záznamový list z vinné galerie je pak truchlivým svědectvím o našem postupujícím znalectví. První řádky jsou vzorně a úhledně vyplněné, další jsou aspoň vyplněné. Od poloviny rapidně klesá čitelnost písma, v některých řádcích ovšem jasně poznávám hlaholici, kterou jsem uměl psát naposledy na fakultě. Ke konci zásadně převládá klínopis.

Petr Kukal Pod Palavou

Na konci týdenní dovolené známe většinu vinařů v obci křestním jménem, víme, jaká vína a v jaké kvalitě nabízejí a máme otestované všechny škvarkové pomazánky ve vsi. Jak a kdy jsme stihli navštívit Mikulov, Lednici, Janův hrad, Pasohlávky, Dolní Věstonice, vylézt na Děvičky a dokonce na Děvín, zhlédnout Archeopark a bloudit v kukuřičném poli u Bulhar, nemám ponětí. Celá dovolená se mi slévá v jediný mejdan, zakončený každodenně s tou partou z penzionu, kde jsme si s Hankou přestali počítat vypité sklenky a začali počítat láhve.

Poslední den před odjezdem sedíme s lidmi, kteří se stali našimi přáteli, pod pergolou, pijeme víno a pozorujeme zatmění Měsíce. Dávám do placu bonmot básníka Josefa Prskavce, že právě tahle nebeská podívaná je jediným důkazem, který máme, že Země existuje. Krátce se tomu zasmějeme: Možná totiž neexistuje. Možná je tohle všechno jenom sen. Tak krásné to někdy je…

Sdílejte…

Štítky