Úvod / Cestování / Mise Belfast | Planeta Severní Irsko

Mise Belfast | Planeta Severní Irsko

23. 4. 2018 Cestování
Mise Belfast

Cestování do cizích zemí tak trochu připomíná objevování nových planet. Na některých se cítíte skoro jako doma, některé jsou si navzájem podobné, a na jiných máte naopak pocit, že nerozumíte vůbec ničemu. Všechny ale mají společné jedno: nejjednodušší způsob, jak na nich přežít, je seznámit se s místními.

Tuto poučku jsem si osvojila už na své první samostatné výpravě. Bylo mi něco kolem deseti, když jsem odjela na třítýdenní ozdravný pobyt do Řecka. To, co mi dnes zní jako dovolená snů, mě tehdy stálo spoustu odvahy. Nelze ale popřít, že jsem se tam lecčemu přiučila. Třeba tomu, že když budu dostatečně hlasitě fňukat, ve frontě na telefon mě před sebe pustí i ten největší frajer. A taky jsem zjistila, že jediný způsob, jak se dostat ke zmrzlině, když jsem veškeré kapesné utratila za obrovskou hučící mušli, je navázat kontakt s místním zmrzlinářem.

Řecky jsem sice neuměla ani slovo, naštěstí ale existuje jazyk, kterým lze hovořit víceméně napříč planetárním systémem. Angličtina. Pravda, i přesto, že je angličtina lingua franca současnosti, neznamená to, že se s ní domluvíte všude. Na řeckého zmrzlináře ale zabrala. Ač jsem uměla jsem základy, dala jsem tenkrát dohromady pár vět jako „Jak se máte? Máte víc té vanilkové, než vy chtít?“ – a přísun zmrzliny byl zajištěn.

A i když dneska už tahle strategie na získávání zmrzliny moc nezabírá, stále platí, že ať se vydám kamkoli, kontakt s místními mi hodně usnadňuje život.

Co jsem se na několik měsíců přesunula na planetu „Severní Irsko“, přesvědčuji se o tom prakticky každým dnem. Jakkoli to tu na první pohled vypadá skoro jako doma, rozdíly se najdou. Auta jezdí po špatné straně silnice, lidé jim skáčou pod kola, bez ohledu na to, jaká barva zrovna svítí na semaforu, a autobusy tu mají přesně o jedno patro víc, než by měly mít. Taky tu ke všemu jedí hranolky, dokonce i k rýži, a „black pudding“ nemá vůbec nic společného s pudinkem.

Vlastně by nebylo tak těžké cítit se tu úplně ztracená, kdybych si tu nestačila najít „svoje“ lidi. Třeba paní z obchůdku se zeleninou, která mi dala ten nejlepší recept na Irské stew na světě, a vysvětlila mi, jak připravit tuřín tak, aby chutnal jedle. Nebo pána, kterého vídám v parku venčit psa. Jak se jmenuje pán doteď nevím, ale jeho pes se jmenuje stejně jako můj pes, a když mu hážu míček (psovi, ne pánovi), hned se mi stýská o něco míň.

Kromě místních se často potkávám i s dalšími meziplanetárními výzkumníky. Díky Erasmu jich znám požehnaně, a i když mi s přežitím v Severním Irsku moc nepomohou, dávají mi pocit, že tu ve svém občasném zmatku nejsem sama.

Často spolu sedáme u stolu, pijeme Guiness, hrajeme žolíky, a i když jsme každý odjinud a doma mluvíme rozdílnými jazyky, díky angličtině můžeme sdílet. A tak si povídáme. O tom, jaké pohádky nám vyprávěli, když jsme byli malí, jak žily naše babičky, a jak jme vyrůstali my. Předáváme si i moudrost svých planet, a tak už umím připravit rýži na sushi tak, aby mi kvůli ní nezakázali překročit hranice Japonska, nebo používat sprej proti medvědům. Znám příběhy veselé, jako ten o pánovi, který při lovu motýlů zapadl do bažiny, a kterého z ní pak za provaz vytahoval osel, i příběhy, ze kterých jde mráz po zádech. Třeba takové, které vypráví o dětství stráveném ve sklepě během bosenské války.

S každým takovým setkáním se svět zdá o něco menší. A já jsem si jistější, že ať se vypravím na sebevzdálenější planetu, dokud tam budou lidé, se kterými se dokážu domluvit, nebudu úplně ztracená.

Google mapy a překladač si ale z mobilu mazat nebudu. Pro jistotu.

Sdílejte…

Štítky