Úvod / Cestování / Pekelná dovolená | 2. díl

Pekelná dovolená | 2. díl

29. 8. 2018 Cestování
Pekelna dovolena 1

Ráno nás probudili jezdci apokalypsy, teda oni to byli jezdci divoké řeky plní kofeinu, mládí a testosteronu, což je v půl sedmé ráno skoro to samé. Poštípaní od komárů jsme rychle vylezli, doplnili kofein a vyrazili k Bledu. Bylo celkem brzy ráno, takže s parkováním rozhodně nebude takový problém, jako včera večer, paráda!

Objeli jsme parkoviště podél jezera a všechna byla plná. Objeli jsme parkoviště dál od jezera. Všechna byla plná. Pak jsme na mapě viděli jedno parkoviště, ještě dál od jezera, v úzkých uličkách staré části města. Jenže parkoviště patřilo ke kostelu a bylo určeno jen pro lidi od kostela. Docela dlouho jsme uvažovali dokonce o tom, že přehodnotíme svůj nevšímavý postoj k víře, protože to byla očividně jediná šance, jak v tomhle městě zaparkovat, ale prý by nás nezvládli ten den obrátit, pokřtít a přijmout, tak jsme museli pryč. Couváním. Otočit se. V úzké uličce. Jedno z mála míst, kdy jste fakt vděční, že máte parkovací senzory, co tak spolehlivě fungují. Vždycky, vždycky spolehlivě fungují. Ale jasně, že teď ne! Parkovací senzory tentokrát prostě ani nepíply. Píplo až zadní sklo. Když se kompletně vysypalo. Staré bledské domy mají totiž občas ozdobné obruby vyčnívající přes dům. A jsou pěkně tvrdohlavé a bez problému vám pomuchlují plechy a nechají vzkaz za oknem. Dojeli jsme ke kontejneru na sklo a rozloučili se s kusem našeho příbytku na kolech. Naštěstí jsme s sebou měli gafu a pevnou fólii, kterou jsme to mohli alespoň provizorně překrýt. Nakonec jsme našli i bezpečné parkoviště, vytáhli kajak, projeli Bledské jezero a rychle vyrazili na jih, k moři, kde se nám snad podaří vyřešit opravu autoskla, abychom nemuseli výlet předčasně ukončit.

Kousek od moře jsme našli skvělé místo k parkování i přenocování a začali řešit opravu autoskla, což by neměl být moc velký problém. Je to běžný auto, do druhého dne by ho měli sehnat! Jo, autosklo by nám sehnali, ale všude až v den, kdy jsme měli v plánu odjíždět, což se nám fakt nevyplatilo. Takže jsme zůstali další tři dny u moře, protože to bylo jediné bezpečné místo, kde jsme mohli to prakticky nezabezpečené auto nechat. V kempu bychom se báli ho nechat a že bychom jeli do hor a šli na celodenní trek, to asi taky ne.

Tady jsem pochopila, proč se lidi jezdí k moři „válet“ a proč jsme nikdy nebyla a nikdy už nebudu u moře v sezóně. Je hrozný horko a jakejkoliv pohyb způsobí zpocení celýho těla, vlasů a veškerýho oblečení. A pokud jste zrzaví, tak se ráno, než vylezete z auta, namažete padesátkou, každou hodinu až dvě přidáváte vrstvy a zdržujete se ve stínu. Ale pokud jste se navíc už pět dní nemyli, protože nemůžete do těch kempů a vaší jedinou očistou je buď horká slaná voda v moři, nebo studená plážová sprcha, kde nesmíte používat mýdlo, tak máte vlastně docela výhodu. Smrdíte a lepíte tak, že aspoň ty mouchy si radši sednou na lejno u silnice než na vás.

Pak už ale bylo všechno super. Už jsem jen rozbila svoje nejoblíbenější šaty, k čemuž došlo samozřejmě na pláži plné lidí, přestal nám fungovat vařič, takže jsme nemohli uvařit vodu na kafe, ale to vůbec nevadilo, protože se nám v tom horku stejně prakticky roztekl cestovní filtr, takže stejně žádný kafe nebylo, spálila jsem si břicho, rozedřela záda, rozbila tři dny starý sandály a zase mi bylo blbě. Co jsme si říkali o tom čtení za jízdy?! Navíc jeden večer došlo i víno a všechno kolem bylo už zavřený. Byli jsme nuceni nalít do použitých lahví vodu a pro těch pár zbytkových kapek vína v lahvi jsme tomu říkali homeopatické víno. Vzhledem k ranní kocovině asi docela fungovalo.

Pekelna dovolena 1

Pokud bych tedy mohla radit, nejezděte k moři a pokud možno, nejezděte vůbec. Ano, vím, že si za to můžeme sami. Jezdit v sezóně k moři! Měli jsme to čekat. Příště pojedeme v sezóně do Ústí nad Labem.

Chtěli jsme strávit poslední den jinde, tam, kde nám bylo dobře a věci se moc nekazily. V horách. Dojeli jsme k Salzburgu, k malému, krásnému jezeru v horách. Našli jsme místo jak vystřižené z knihy kýče. Malá, travnatá louka, dokonale posekaná, s ohništěm, lavičkou a několika parkovacími místy. Všichni se tu znali. Pochopili jsme, že si tohle místo udržují místní, proto jsme zaparkovali tak, abychom nikomu nevadili, přišli, opatrně pozdravili, rozložili deku a otevřeli si láhev rakouského ryzlinku. Začal si s námi hrát něčí pes a místní se usmívali, zamávali, pokývli hlavou a prohodili něco o osvěžující vodě. Byli jsme přijati!

Je to tady! Máme ten svůj happyend! No a asi za pět minut přijeli Češi s karavanem. Zaparkovali přesně pod cedulí zákazu zastavení karavanů s komentářem „se to na jednu noc neposere a že ta cedule stejně určitě neni ale vůbec směroplatná, Maruno!” Podle všeho byli na cestách Rakouskem už pět dní. Vytáhli si plechovkové Kozly a jídlo dovezené z Čech, protože „přece nebudou platit za kemp, nebo za jídlo v zemi, kam jedou na návštěvu, protože Rakušáci stejně nemaj rohlíky, tak co!“ Celá ta scéna dostála tolika zlým stereotypům, že už to ani nebylo vtipný. Snad jen dokreslím situaci tím, že si ti jinak jistě dobří lidé, kteří parkovali prakticky někomu na zahradě i přes zákaz, stěžovali, že mají chalupu a přes rok je to v pohodě, ale v létě jim tam jezděj lufťáci a choděj kolem jejich chalupy do lesa a že to je teda děs.

A to byl konec dovolené. Žádnej happyend.

Teda… je fakt, že když jsme spolu dva dny po dovolené seděli na pivě, došlo nám, že jsme se ani jednou nepohádali, že nás to sblížilo, víc si věříme, k problémům se stavíme čelem a proto jsme přišli jen o to zadní sklo. A vlastně jsme měli pořád dobrou náladu. Poslední tři dny dovolený jsme totiž strávili tak, že jsme začali pít prakticky hned po probuzení. Jak říkám, problémy umíme řešit skvěle!

Sdílejte…

Štítky