Úvod / Cestování / Jak jsem v Togliatti neopravil Ladu

Jak jsem v Togliatti neopravil Ladu

2. 5. 2018 Cestování
Pavel neopravil Ladu

Na konci roku 2014 jsem měl všeho dost. Po 4 letech v marketingu Allianz jsem cítil, že už nemám z čeho dávat. Ty nejlepší nápady byly ty tam. Cítil jsem, že přišel čas zvednout kotvy. Ve stejnou dobu do mě začal hučet kamarád s nabídkou práce kdesi v Togliatti.

Znělo to jako šílenost. Odstěhovat se do Ruska, 1200 km jihovýchodně od Moskvy a začít pracovat pro značku, která byla v mé hlavě pohřbená s věcmi, ke kterým se, slovy Davida Kollera, už nechcem nikdy vracet. Potkali jsme se několikrát a já poslouchal, že je to šance jak hrom, budeme dělat přímo pro Bo Anderssona, velkou hvězdu, peněz jako želez a ty zkušenosti. Jednoho večera, trochu pod vlivem, jsem souhlasil. Zde přichází má první rada. Pokud vám přijde nějaká věc 6 x jako blbost a jednou jako dobrý nápad, je to pořád blbost.

V únoru 2015 jsem přistál v Samaře. Letiště se dostavovalo, odbavili nás v přilehlé nafukovací hale. Venku -30, vše vypadalo velmi sovětsky. Od Bo Anderssona jsme dostali za úkol zmapovat činnost marketingového oddělení Avtovazu, včetně auditu personálního a procesního. Dalším krokem mělo být nastavení nové zaměstnanecké struktury s cílem připravit tak marketing na úkoly další pětiletky. Rusko totiž obsadilo Krym, cena ropy klesala a začaly docházet peníze nutné ke každoroční sanaci miliardových ztrát automobilky. Tedy bylo třeba začít prodávat.

Až potud šlo o standardní zadání, byť v sovětských kulisách. Za dveřmi moderní kanceláře ovšem čekal ruský svět. Začal jsem pohovorovat desítky lidí denně. Znalost angličtiny byla naprosto zbytečná. Rus hovoří zásadně rusky. Doma nebo kdekoliv jinde. Začal jsem oprašovat kusé znalosti ruštiny ze základní školy. Přidělený překladatel fungoval velmi volně, co jsem nevyrozuměl, bylo ztraceno. Ne, že by toho bylo mnoho. Většina místních kolegů dělala plus mínus to samé. Kus tohohle, kus onoho, ideálně podle chuti a tak nějak s typicky ruským smyslem pro detail a vervou lidí, kteří ví, že práce je úděl dělného lidu a nikdy to nebude jinak.

Vymyslel jsem novou strukturu a navrhl propustit ty, kteří mi přišli nevhodní i na ruské poměry. Bylo mi řečeno, že propouštět se nebude, zaměstnanost je to, o co jde především. A že Avtovaz je strategický podnik a jako takový se hemží lidmi z FSB, což potvrdilo mou obavu, že minimálně část z mých kolegů má ještě jedno zaměstnání. Dobře, propouštět se nebude.

Mrkli jsme se na procesy a začali tam, kde se točí peníze. Připravit mediální tendr je relativně jednoduchá věc. Nad pivem Žateckij gus (prý echt česká značka) jsem se dozvěděl, že přerozdělovat 1,5 miliardy korun dle nového schématu není vůbec vhodné. Jako že FSB a lidi kolem Putina a tak vůbec.

Když nemůžete udělat nic ani s lidmi, ani se zdroji, zbývá produkt. Vyrazili jsme s českou partou do autosalonu Lada. Až to projedem, pochopíme, proč ta auta rusové mají rádi a vymyslíme něco, co je utvrdí v myšlence, že správně činí. Vozy to, pravda, od pohledu nejsou nejnovější. Ruské silnice vyžadují specifický přístup, říkal jsem si. Každé z vyzkoušených aut táhlo buď na jednu, nebo na druhou stranu. Motory naopak netáhly vůbec, vše vrzalo, předváděcí technik v interiéru zaháněl poruchy úderem pěsti. Do kanceláří jsme odcházeli mlčky. V -25 se stejně příliš mluvit nedá.

Pavel neopravil Ladu

Grafik si vzal do hlavy, že se ho Lada Priora pokoušela zabít. Víckrát už z Prahy nedorazil. Ještě, že naše kampaň měla být na úplně nové vozy Lada Vesta, názorný důkaz faktu, že i v Rusku se dá dělat dobré auto. Tento zlomový model získal skvělou jednu hvězdičku v crash testech a podle vyjádření automobilky se na evropské silnice prozatím nechystá.

Po 2 měsích naplněných prací a létáním domů na otočku jsem se cítil jako Napoleon marně čekající na bitvu v prázdné Moskvě. Měl jsem za sebou tunu tabulek, prezentací, nula změn k lepšímu. Rusové nás buď ignorovali, nebo rovnou rozjížděli partyzánské akce. Došlo mi, že je konec. I když máte zadání od nejvyššího manažera ve firmě, pokud okolí nespolupracuje, jste k ničemu.

Naučili jsme se po rusku pít. Vodka tam chutná jinak, ráno potíte alkohol, ale fungujete. Trik je v tom, nezapíjet vodku vodou, ale zajídat čímkoliv. Taktika je dokonale propracovaná i z pohledu středoevropana. Rusové na ní dřou po generace, vzhledem k pracovnímu nasazení na to mají času a energie dost.

Koupal jsem se ráno v 5 hodin ve Volze v místě, kde má 8 km na šířku.

Viděl jsem všechny válečných filmy o Rudé armádě na světě. V místní TV nic jiného neběží. Po Togliatti je rozmístěno více tanků, než kolik jich máme doma. Tam kde v Čechách stojí uprostřed parku plastika Olbrama Zoubka, stojí v Rusku samohybné dělo. Na poli za městem leží na břiše ponorka. Vážně.

Jeden člen teamu, Moskvan Míša, rozdával na silnici motoristům vejce. Skončil v místním blázinci, už jsme se s ním neviděli. Stejně jako pro Napoleona, tak i pro nás přišel čas zmizet. Po půl roce jsme předali všechny plody naší práce a vrátili se jak zpráskaní psi domů. Přibral jsem 4 kila, díky časovým posunům jsem spal jen pár hodin denně, játra byla tvrdší, neměl jsem práci.

Po 3 letech vím, co mě Rusko naučilo. Nepracujte pro nikoho, kdo o pomoc nestojí, život je krátký. Když poznáte, že to nejde, zabalte to hned, život je pořád krátký. Jen mizivé procento firem a lidí vám skutečně naslouchá, buďte na to připraveni. Na zadek si z vás vážně nikdo nesedne. A poslední věc. Jsou věci, které, navzdory americkým filmům, nezměníte.

Co mi Rusko dalo? Jsem doma spokojený. I přes to všechno, co děláme špatně. Vím, že budu stokrát radši něco stavět než radit druhému, jak to dělat. Vím, že se musíme pořád snažit, jinak budeme přešlapovat na místě a to věru není hezký pohled. Nebýt Ruska, nejsem tam, kde jsem. Takže vlastně díky.

Sdílejte…

Štítky