Úvod / Leccos / Padlým ve službách osvobozené vlasti

Padlým ve službách osvobozené vlasti

28. 10. 2018 Leccos
Padlym ve sluzbach vlasti

Vyrostl jsem ve vesnici Velké Zboží. Má necelých 700 obyvatel a nikdo už ji nezná. Před lety byla připojena k blízkému městu jako jedna z jeho částí. Cedule s názvem obce zapíchnuté za posledními domy jednoho dne zmizely a druhý den už tam stály jiné s nápisem Poděbrady. Ostatním satelitním vsím se tenhle osud vyhnul; městské části Polabec nebo Přední Lhota sice také přišly o samostatnost, ale jméno jim zůstalo. Naše ves si bující zástavbou běžela s blízkým městem rychle naproti a brzy s ním i urbanisticky splynula.

Přesto lze podle některých typických znaků dříve samostatnou sídelní jednotku rozeznat. Je tu hasičská zbrojnice, sokolovna, hospoda na křížení cest, mateřská škola a pomník padlým v první světové válce. Takový, který nejpozději od dvacátých let minulého století stojí téměř v každé vsi. „Téměř“ přitom píšu z čirého alibismu – ve skutečnosti neznám ani tu nejmenší díru, kde by nebyl.

Ten náš stojí trochu utopený v porostu za hlavní silnicí a v době mého dětství ho ze tří stran obklopoval živý plot z hustého buxusu. Byl tak ideálním prostorem pro nejrůznější činnosti, které měly dospělým očím zůstat skryté, od nevinných her na schovávanou až po první cigaretu. Za tímhle pomníkem jsem taky poprvé viděl nahý holčičí klín – při obvyklé hře na doktora se zlatovlasou Markétkou ze sousedství. Počítám, že takové hry hrál v dětství každý a že kvůli tomu teď nespadnu to #MeToo. Je to ostatně tak dávno, že už to patří do mýtů.

V těch nevinných letech objevování světa a jeho tajemství mi tenhle zážitek přišel spíš zajímavý než vzrušující. Přišel, viděl – no a? Okouzlovat mě začal až později; až jako vzpomínka. S každým rokem, o který jsem byl starší a o který byla starší Markétka a ostatní holky ze vsi, jsem chodil kolem pomníku s větším rozechvěním, bolestně zasahovaný obrazem dívčího klína, který už byl daleko spíš barevnou fantazií než stále blednoucí vzpomínkou.

Pamatuju si ještě, jak mě mrzelo, že na pomníku není taky moje příjmení. Nebylo tam sice příjmení žádného z mých kamarádů, ale jeden z nás tam měl příjemní svého strýčka. V partě malých kluků věčně si hrajících na vojáky mu to zajišťovalo přirozenou vážnost. Kromě těch dvanácti jmen tu stál ještě nápis, tak jako na všech podobných. Ten náš mezi nimi patřil k  pravdivějším a uměřenějším: „Na rovech vašich nám nový život vzrostl.“ Nerozuměli jsme pořádně slovu „rov“ a připadal nám jako zaklínadlo.

Jinde ovšem byla vyznání poněkud emotivnější. Třeba pomník nedaleko místa, kde žiju teď, hlásá, že byl vztyčen na paměť „padlým ve službách osvobozené vlasti“. Tomu se rozumí o poznání líp, stejně jako tomu, proč tu byl ve vděčných dvacátých letech vytesán. Jen to ve většině případů není pravda.

Padlym ve sluzbach vlasti

Pravda je, že drtivá většina českých vojáků bojovala v uniformě rakousko-uherských vojsk. Celkem jich do císařské armády narukovalo milion a půl. Padlo jich 140 tisíc. Legionářů, kteří aktivně bojovali proti monarchii, bylo na všech frontách dohromady 90 tisíc, přičemž jejich ztráty činily pět a půl tisíce mužů. Pravděpodobnost, že některý z těch napsaných na pomníku, za kterým jsme si hráli, padl „ve službách osvobozené vlasti“, je menší než 5 %.

Ve skutečnosti nepadli za samostatné Československo; něco takého si ještě v roce 1917 neuměl téměř nikdo představit a téměř nikdo o to nestál. Nepadli ani za monarchii; císař pán byl v daleké Vídni a pro Čechy, kteří se autoritám vždycky spíš vysmívali, to byl starý Procházka. Šli do války s jediným cílem: Porazit nepřítele co nejdřív a vrátit se domů. Za tuhle vidinu bojovali a za nic jiného. Za návrat k opuštěným chalupám a polím, ke svým ženám a milenkám, ke každodennímu životu.

Myslím, že právě takhle bychom na ně měli vzpomínat. Rozhodně na ně takhle vzpomínám já. Ne jako na hrdiny, kteří nám vybojovali republiku, na trochu barvotiskové bojovníky s planoucím zrakem a bíločervenou bikolórou, umírající se slovy písně Kde domov můj? na rtech. Myslím na ně jako na chlapy, kteří si chtěli večer sednout v hospodě, dát si pivo, mluvit o dobytku, o úrodě, o ženských a klidně i o politice, pokud by kvůli ní nemuseli umřít někde v blátě na břehu Piavy. Jenže oni u té Piavy a na Balkáně a v Haliči a před Paříží umřeli, udusili se v zákopech chlorem nebo je někdo propíchl bodákem, na kterém si ještě z nudy vypiloval zuby.

Stojím teď před tím pomníkem a říkám si, že je asi strašně těžké umřít za republiku a za nadnárodní monarchii je to asi ještě těžší. Nemyslím, že to nejde; dějiny nám staví před oči řadu příkladů těch, kteří to dokázali. Ale já si přesto říkám: Co měli jako poslední myšlenku v hlavně a poslední obraz před očima? Byl to český dvouocasý lev? Panorama Hradčan? Nebo vesnice, které sebrali i jméno, a nahý dívčí klín, víc tušený, než viděný? Kdybych si musel vybrat, umřel bych za to druhé. Za poklad domova a za zázrak krásy.

Ať chlapi napsaní na kameni vztyčeném za naší hlavní silnicí a na všech těch šutrech po celé zemi umřeli za cokoli, vzešel z toho stát, který leží v základech naší republiky, jako kamení z rozebraných tvrzí leží ve zdech blízkých domů. Díky jim za to.

Sdílejte…

Štítky