Úvod / Leccos / Osadní blues

Osadní blues

7. 10. 2018 Leccos
Osadni blues

Vítr šumí ve zbylých větvích smrků, které letošní sucho a kůrovec nezdolali, začíná opadávat lípa nad chatou a v celé osadě je ticho. Konec léta. Poslední chataři odjeli a nechali po sobě prázdné dřevěné domky a zahrady plné ořechů a jablek. Jsme tu sami. Pravděpodobně až do jara.

Cestu brzy ztíží podzimní bahno zryté divokými prasaty a později sníh. V místech, kde neexistují pouliční lampy a čelovka není zábavná společenská hra, ale základní výbava do kapsy, nastal konec sezóny. Odjela zvídavá Deny, která Topince říká zásadně „Pepinka“, nebo „Fifinka“ a která se klidně pětkrát zeptá během pěti minut na to samé. Odjel František, který má na zahradě ty nejsladší ostružiny a taky Markéta s Marií, dvě pražské dámy, co se rozhodly, že si prostě pořídí chatu a víkendy budou trávit bez sociálního zařízení a sítí.

Zbydou jen starousedlíci v domech pod lesem. Některé už známe jménem, jiné jen přes psy. „Ti s Bessie“ mají skvělý vajíčka a „ti se Sárou“ zase rybaří. A ta jejich Sára se prý pravidelně za plotem honí s jedním místním divočákem. „Ti od Anežky“ měli letos spoustu cuket. U Klimenta bylo na konci září jablkobraní a vypadá to, že ten jejich skvělý cidre, který zraje v lahvích, zaplní všechny sklepy v okolí. Dokonce už víme, kdo jsou současní „Zahrádkáři Kersku“. Sice nám přestříkali ceduli a asi už nejsou tak hrabalovsky poetičtí, ale na druhou stranu dělají fantastický kotlíkový guláš. A dobrý guláš spojuje kolonie, i osady.

Osadni blues

Krmím ježka Jonáše, sbírám u sousedů jablka na štrúdl a ořechy nechávám Míně a Lajce, černé a zrzavé veverce. Zbylá jablka naházet raději k cestě, aby kvůli nim prasata neničila ploty. Za to liška se dlouho neukázala. Louskám ořechy, poslouchám šumící jez, sekání dřeva a koukám na pasoucí se koně pod námi.

Uvnitř to voní štrúdlem a dokonce i ty dvě toulavý kočky se drží víc doma. Mají sice perfektní zimní kožichy, ale u kamen je to lepší. Pokud dlouho nejdou, stačí třikrát zapískat na píšťalku a už běží z lesa. A když do misky upadne kousek ryby nebo hovězího, jsou ochotny přežít i přítomnost poskakujícího štěněte. Někdo o tomhle sní celý život a přesto si to nikdy nesplní. Já o tom nikdy nesnila. Je mi jedno, kde žiju, jsem šťastná kdekoliv, kde je mír, svoboda a červené víno. A to tady u Berounky ještě pořád je.

Jsme tu sami. Pravděpodobně až do jara. A nejsme vůbec osamělí.

Sdílejte…

Štítky