Úvod / Leccos / O otci

O otci

11. 7. 2018 Leccos
madla

Známý rozhlasový a divadelní dramaturg a režisér. Zejména her pro děti. Tak ho znali ostatní. Jak ho znala vlastní dcera?

Nikdy se mi nikdo nesmál, že nemám tátu. Ani mi to tak nepřišlo. Nikdy jsem žádného neměla, a tak jsem neměla co ztratit, nebo o co být ochuzená. Měla jsem máti a babičku a to byla rodina, na kterou jsem byla zvyklá. Vychovávaly mě dvě ženy, sice ne lesbičky, což se teď hodně propírá a diskutuje, ale stejně jsem při dospívání neměla žádnou mužskou autoritu, ke které bych vzhlížela. Poznamenalo mě to? Nevím. Nemám to s čím porovnat, ale rozhodně se tím necítím nějak poškozená.

O otci se doma nemluvilo. Ne proto, že by to bylo nějaké zakázané téma, ale prostě proto, že v mém životě neměl žádnou funkci. Věděla jsem, že někde je, žije, pracuje. Že ho teoreticky mohu kdykoli potkat, neb byl ze stejného města, ale netoužila jsem po tom. Proč bych měla? Byla jsem šťastné dítě, měla jsem milující rodinu a nic mi nechybělo. V pubertě jsem se na něj samozřejmě zeptala. Máti nic nezamlčovala. Proč se rozešli a že o mě nemá zájem. Vzala jsem to jako hotovou věc a dál už se v tom nepitvala. Nechce mě? Fajn. Já se o něj taky nikoho neprosila.

V pětadvaceti mi od něj přišel dopis. Ručně psaný, v obálce do schránky. Jestli bych ho nechtěla vidět, zjistit jakou mám druhou polovinu rodiny. Řekla jsem si, že už mám rodinu celou, tak, jak ji znám a neodpověděla jsem. Teprve po roce jsem si to rozmyslela. Kdybyste mě zabili, tak už si nevybavím proč. Zavolala jsem mu a pak rozklepaná šla na schůzku. Ne proto, že bych se styděla. Bála jsem se, že mi rozboří to moje šťastné jednoduché dětství a do všeho vnese zmatek. Místo toho setkání vypadalo jako když se sejdou dva noví známí. On se mi nikdy neomluvil a já se ho nikdy nezeptala.

Sešli jsme se několikrát. Šli jsme spolu do divadla, na pivo – konečně mi bylo jasné po kom mám tuhle stránku své osobnosti – a bavili se o současnosti. O běžných věcech, o kterých se baví lidé, když se setkají. Byl to sympaťák a v mnohém mi rozumněl. Ale byl to sympaťák, se kterým se sejdete v hospodě, ne někdo, kdo vás utěšuje, když s vámi život zamete nebo kdo vás naučí jezdit na kole.

Znala jsem ho rok a půl a pak zemřel. Plakala jsem? Ne. Bylo mi to líto? Určitě. Odpustila jsem mu? Neměla jsem co. Jsem ráda, že jsem ho poznala? Každopádně. Pochopila jsem ho? Možná…

Sdílejte…

Štítky