Úvod / On / Nezodpovědné hovado

Nezodpovědné hovado

26. 8. 2018 On
Nezodpovedne hovado

Když jsem v minulosti pomyslel na to, že jednou budu mít dítě, představil jsem si sám sebe v roli otce tak, že sedím na kole a dítě za sebou táhnu v cyklistickém vozíku. Takhle, podle mého, by měl vypadat správný táta. Dnes, když mám dítě a mám dokonce i kolo, chtěl jsem si tuto představu naplnit. Rozhodl jsem se, že strávím první den se synem úplně sám. Dva muži v přírodě. Na kole.

Vozík jsem si vypůjčil, abych otestoval, zda nás to vůbec bude bavit. Když jsem se  s ním vrátil z půjčovny, syn spal.
„Teď ho nemůžeš budit. To by bylo peklo. Vstane ve 12 a pojedete.“ navrhla má partnerka a můj první celý den synem rázem zkrátila pouze na odpoledne. Ten malej prďola bohužel jako na potvoru vyspával jak císař pán a tak jsem musel v půl jedné přijít k němu do pokoje a vzbudit ho taháním za nohu.
„Už se vzbudil,“ zakřičel jsem radostně na partnerku. „Pojď ho připravit. Šup. Šup. Musíme jet.“ Seděli jsme po chvilce v autě. Mávali na rozloučenou a na dotaz „Máte opravdu všechno?“ odpověděli bez váhání: „Jasně. Nejsem blbej.“

Za Příbramí v nějaké malé vesničce jsme zaparkovali u lesa, složil jsem vozík, přebalil dítě a umístil do vozíku. Celou dobu mě pozorovala skupinka matek s dětma a házely na mě takové ty pohledy, které házejí pouze matky na jiné tatínky. Uznalé až obdivné. Užíval jsem si, že oceňují, jaký jsem dobrý otec. Když jsem projížděl kolem s úsměvem mě pozdravily a jeden chlapec z té jejich smečky ukázal na vozík a něco řekl. Sice jsem tomu žvatlání nerozuměl, ale podle mého to bylo něco ve smyslu „Já bych chtěl taky takovýho vostrýho tatínka. Co nejen skvěle vypadá, ale o svého syna se postará, bere ho do přírody a bude ho učit spoustu novým a zábavným věcem.“ My jsme pokynuli hlavou a prosvištěli kolem a vydali se do Brd. Do bývalého vojenského prostoru.

Z toho vozíku jsem byl okamžitě nadšený. (Pokud by mi ho společnost Thule chtěla věnovat, určitě článek přepíšu a sem bych umístil jeden nebo dva odstavce, kde bych popsal jeho skvělé jízdní vlastnosti, komfort pro dítě a další uživatelsky velmi příjemné věci.) Syn si to v něm taky velmi užíval. Prozpěvoval a vykřikoval na lidi. Po nějaké chvíli jsme sjeli z asfaltu a zajeli do lesa. Po deseti kilometrech jsem se rozhodl, že malého zkontroluji. Zastavil jsem a když jsem se otočil malinko jsem se vyděsil. Syn byl celý zaházený blátem a jehličím. Přesto se ale usmíval.
„Aha. Tak proto je tady ta síťka.“ pronesl jsem a zapnul přední kryt. „No tohle mámě říkat nebudeme.“

Když jsme byli na cestě tři hodiny, udělali jsme větší zastávku. Rozložil jsem deku. Opět přebalil malýho. Leželi jsme v trávě. Pohoda jak blázen. Namazal jsem ho krémem proti klíšťatům.
„Všechno mám podchycený. Jsem fakt dobrej. Bych těch dětí mohl mít deset.“ pochválil jsem sám sebe a začal jsem připravovat jídlo.
„Tady mám lahvičku. Tady mám termosku s horkou vodou. Tu naliju do mlíka, který je…“ na chvíli jsem se odmlčel. „Sakra. Já nemám mlíko. Kurva! Kurva! Kurva!“

Snažil jsem se uklidnit a chtěl jsem se využít toho, že syn si právě zaujatě prohlížel brouka, který lezl po pampelišce a nespatřil tak, že jeho otce zachvátila panika. Vše jsem nenápadně sbalil a rozhodl jsem se, že mu zatím nesdělím to, že pravděpodobně umřeme pomalou smrtí hlady. Synáček můj milovanej. Ještě v životě pořádně nic nepoznal a už mu to končí. Jenom proto, že jeho otec je nezodpovědný hovado a nevzal mu s sebou jídlo.

Vyjel jsem rychle nejkratší cestou k autu. Věděl jsem, že potřebuju přejet Tok, což je nejvyšší vrchol, a že na druhé straně parkuju. Rozhodl jsem se vydat po modré turistické značce. Hodinka k autu, pak 30 minut domů, kde už je potrava a bezpečí. A máma.

Nezodpovedne hovado

Šlapal jsem tedy vzhůru. Bohužel turisticky nejkratší cesta neznamená ale vždy tu nejlepší pro kolo. Po chvíli se cesta změnila v úzkou cestičku, která se vinula mezi skalami.
„Zasranej vozík. Je moc širokej,“ nadával jsem.
Nemělo však smysl se vracet a nějak to objíždět. Byl jsem moc daleko. Byla by to velká ztráta času. Snažil jsem se tedy projet křovím a borůvčím. Zastavil mě až pláč, který se ozval z vozíku. Z vozíku, který byl v tu chvíli vzhůru nohama a já ho táhl za sebou. Syna jsem vyndal. Řval jak tur. Uklidnil jsem ho. Měl několik škrábanců přes obličej, ale jinak se mu nic nestalo. Věděl jsem, že takhle to dál nepůjde. Musel jsem jít pěšky. Koukl jsem se na mapu a vyhodnotil, že mě čeká asi tak 500 metrů k tomu, abych se dostal na cestu. Vzal jsem deku, ušel 70 metrů, položil na ni dítě, vrátil se pro kolo, donesl kolo, vrátil se pro vozík, pak vzal dítě, poponesl dalších 70 metrů, vrátil se pro kolo, pak zase pro vozík a takhle to opakoval, než jsem se na tu cestu dostal. Peklo.

Ta cesta zpět byla naprosto strašná. Kdysi jsem na kole jezdil celkem obstojně, ale dnes, tedy po porodu, jsem se již nevrátil do své původní kondice. Těhotenství vám prostě zničí tělo i fyzičku. Mých osm kilo nadváhy, vozík, který váží 15 kg, 10 kg nákladu včetně dítěte a ujetých 70 km udělá své.

Byl jsem na pokraji svých sil. Jak jsem byl unavený, přestával fungovat můj jinak naprosto dokonalý orientační smysl a tak jsem se cestou zpět ještě několikrát ztratil. Začaly mě chytat křeče do stehen a byl jsem tak vyčerpaný, že jsem už prostě nemohl šlapat. Nevěděl jsem kam jet. Nemohl jsem najít cestu k autu.

Netušil jsem, kde jsem. Mobil neměl signál a já nepotkal už dvě hodiny ani člověka. Dítě nenajedený. Když začalo hřmít a já tušil, že do několika minut přijde velká bouřka, chtělo se mi plakat. Můj syn ani nepípl. Koukal. V tu chvíli jsem ho miloval víc než kdy jindy. Musím ho dovézt domů. Dokážu to. Snažil jsem se zmobilizovat.

Pokud sportuje, tak to znáte. Je to prostě takový ten pocit, kdy vám totálně dojde. Seděl jsem na kole. Koukal pod sebe, snažil se strojově šlapat, ale to kolo prostě nejelo nebo opravdu pomalu. Naprosté zoufalství.

Každý příběh má však dobrý konec. Tenhle není výjimkou. K autu jsme nakonec dojeli. Po sedmi hodinách. Za oknem byla pokuta, protože jsem stáli na parkovišti u lesa, které vlastně není tak úplně parkoviště. Bylo mi to jedno. Byli jsme mokří a špinaví. Nastartoval jsem, zapnul topení a dojel na první pumpu, abych koupil nějaký jídlo.

Venku lilo, seděli jsme v autě. Nazí, protože jsme neměli nic suchého. Syn žužlal meruňkový croissant.

„Tohle by se ti s mámou nikdy nestalo,“ podíval jsem se na něj, „omlouvám se. Odpusť mi to.“
On mě chytil za prst, usmál se a řekl: „Ba.“

Sdílejte…

Štítky