Úvod / Ona / Nepotřebuju černou kočku

Nepotřebuju černou kočku

12. 9. 2018 Ona
silena matka

Napsat na Twitter cokoliv s takovým titulkem, to chce pořádný kus odvahy. A nebo je to možná tím, že už nemám co ztratit…

Taky nepotřebuju třináctku.
A nemyslím tím puberťačku, co se chichotá jak Aťka Janoušková.

No a i když bych kolikrát po ránu ráda rozflákala zrcadlo, ani to by mě nijak nevytrhlo.

Prostě chci říct, že mám smůlu i bez jakéhokoli dopingu a výmluv.
No, smůlu…jak bych vám to jen…

Jsem jednoduše profesionál! Inspektor Clouseau. Pat&Mat(ka) v jednom. Chodící pohroma. Kat(k)astrofa!

Že se pořežu o papír, to asi nikoho z vás nepřekvapí a ani to není nijak zvlášť originální.

Ale co šanon? Dá se pořezat o šanon tak tupý, že by z fleku mohl dělat předsedu SPD? To už podle mě chce víc než jen talent!

Tuhle jsem se taky pokusila přes palec utrhnout kus drátěnky. Co vám budu povídat, málem to dopadlo tak, že bych v hospodě jednou rukou objednala maximálně čtyři piva a jedno malý.

Mou specialitou je tzv. kobercový nálet, což je sled nepochopitelných nehod, které nakonec způsobí totální zkázu.
Chtít zabít otravného mola, to přece není nic těžkého. Takže jsem tleskla, vylila čerstvé kafe z půllitrového hrnku a při pokusu utřít to nadělení jsem vysypala všechny kancelářské sponky, při jejichž sbírání jsem shodila dvoulitrovou flašku s vodou na stůl kolegyně a zbořila jí tak kalendář, monitor, sešívačku, ideály a – jak jinak – vylila jí čerstvé kafe a vysypala komplet všechny kancelářské sponky.

I takový obyčejný odchod z domu může být v mém podání vcelku adrenalinovou záležitostí. Jen tak tak nespadnout ze schodů, vrazit do dveří, na chodníku zakopnout a spolknout při tom žvýkačku… Člověk už se pak bojí udělat krok tam i zpět.

Mým vrcholným číslem ale stále zůstává návštěva koupelny, resp. fénování vlasů. Párkrát se mi stalo, že jsem to při rychlém předklonu a prohození vlasů napálila čelem přímo do umyvadla. Rozhodla jsem se, že tentokrát budu chytřejší a poodstoupila trochu dozadu. No…tak hlavu jsem si sice nerozbila, ale zase jsem si vrazila kliku od dveří až…no až skoro k lopatkám.

Jedinou výhodu tahle nešikovnost ale má.
Je totiž dědičná.

Párkrát jsem za těch uplynulých pět let uvažovala o tom, jestli mi v porodnici nepodstrčili nějaké cizí dítě. Až když povyrostlo a dokázalo si v pěti vteřinách lžící drknout do misky, vykydnout si jogurt do klína i na zem a při snaze zachytit tu lavinu se praštit čelem o stůl, byla jsem si jistá, že je ten chlapeček můj.

Takže já se sice pravděpodobně oddělám úplně sama a velice brzo, ale aspoň se do té doby budu moct královsky bavit. A až se jednou probudíme vedle sebe v nemocnici, zasmějeme se tomu, až se budeme za stehy popadat…

Sdílejte…

Štítky