Úvod / Lifestyle / Nejtěžší půst mého života

Nejtěžší půst mého života

3. 2. 2018 Lifestyle
Madla

Zima. Splín. Deprese. Únava. Vyčerpání organismu. Půst je prý všeobecně zdravý. Restartuje a osvěží se při něm tělo i mysl. Rozhodla jsem se, že to taky vyzkouším. Vynechat jídlo by byla hračka, vždyť už několik let cíleně nejím maso. Řekla jsem si, že to zkusím s něčím těžším. Alespoň pro mne. Dám si týden offline.

DEN 1

Začala jsem večer. Poslala poslední tweet, zkontrolovala FB a Instagram a odložila telefon. Později, když jsem si chtěla zavolat, koukám na naskakující notifikace. Ne, nekliknu na ně, ale ty, co mi naskakují přímo na displej telefonu, si samozřejmě přečíst můžu. To přece není žádné podvádění. Ale udržet se a neodepisovat.

Přečetla jsem pár článkům v opravdovém papírovém časopise a šla jsem si v deset lehnout. Co taky sama v prázdném bytě. Mohla bych si povídat sama se sebou nebo s kytkami, ale tak daleko jsem se ještě nedostala. Teď je půl dvanácté a já koukám do stropu. Řeknu vám, není to vůbec tak zábavné jako koukat do displeje. Snad brzo usnu a zítřek bude lepší.

DEN 2

Ráno u kafe místo do Twitteru koukám z okna. Důchodci před Albertem, venku je hnusně a prší. V práci objevím, kde se v mobilu ukazují staré notifikace, a tak trávím všechny pauzy jejich čtením. Napadne mě několik dokonalých tweetů a tak si je začnu psát offline na papír. Stejně je ale asi nakonec zmuchlám a vyhodím. Večer krize. Recept, podle kterého chci vařit, mám uložený na sociální síti. Jenom tam nakouknu a nic se nestane.

O půl hodiny později s největším sebezapřením appku vypínám a odhodlávám se k radikálnímu kroku: odinstaluju všechny sociální aplikace z mobilu.

Sedím v kuchyni a koukám na displej. Můj život je pustý a prázdný.

DEN 3

Ráno jsem se vybodla na snídani. Stejně ji nemám kam vyfotit. V práci se snažím vést vtipné a stimulující hovory s kolegy i zákazníky. Zaplesám, když mi někdo lajkne moji práci. Přemýšlím o tom, jak dlouho to je, co mi někdo napsal sms, e-mail nebo třeba dopis. Teď pořád nic. On-line světu nejspíš ani v nejmenším nechybím. Možná, že si zatím ani nikdo nevšiml, že už tam nejsem. Zemřu sama se svými teoretickými kočkami.

Surinam Madla pust

DEN 4

Deaktivovala jsem si Twitter. Jsem evidentně ještě závislejší, než jsem si myslela. Když jsem si odinstalovala aplikaci, chodila jsem tajně šmírovat na web. Dalším krokem bude vyhodit noťas a mobil, protože jsem pořád schopná si číst tweety svých oblíbenců.

Tohle období mělo sloužit k tomu, abych se zamyslela nad životem a nad sebou a místo toho v jednom kuse přemýšlím, jak být on-line, když nejsem on-line. To, že jsem každý den v práci taky moc nepomáhá. Zákazníci a kolegové jsou tak nějak otravnější a hloupější než obvykle. Ale je to možná tím, že celý den k nim nemám žádnou protiváhu. Přemýšlím, jestli nežiju uprostřed hlupců a můj mozek pomalu degeneruje z té neustálé blízkosti.

DEN 5

Budík, kafe, koukání do zdi. Té reálné, ne virtuální na FB. Práce. Plytké řeči okolí už skoro nevnímám. Po práci jsem si doma vlezla do vany a ani jsem si předtím neoholila nohy. Vždyť, kdo to uvidí?

Večer další problém a dilema. Jak si doma nalít víno a nepřipadat si u toho jako alkoholik? No koneckonců, jsou horší věci, než alkoholismus. Třeba prázdný život bez internetu.

Poznámka psaná po několika hodinách: Pokud máte depku, zvlášť z toho, že jste sami, není dobré pít doma. Zvlášť když jste doma sami. To jen tak pro příště. Ale aspoň už zítra nebudu osamělá. Bude mi dělat společnost kocovina.

Surinam Madla pust

DEN 6

Asi je to se mnou vážné. Začínají mi chybět fotky koček a snažím se vzpomenout si na nějaký dobrý motivační citát. Přistihla jsem se, že doma mluvím sama na sebe.

V práci jsem vedla rozhovor s kolegou, ze kterého vypadlo, že má Twitter a nic tam nepíše. Neuchopitelné, nepředstavitelné! Píšu, tedy jsem. Takže teď nejsem…

DEN 7

Zdálo se mi o Twitteru. V práci jsem si povídala s lidmi o sociálních sítích a o pauze kolegovi tajně koukala přes rameno, když si prohlížel Instagram. Doma jsem zkoušela napsat povídku, ale skončila jsem na 140 znacích. Pak jsem si četla časopis a snažila se lajkovat články. Místo YouTube mi mozek v hlavě pouští náhodný výběr písní. Převažují lidovky a Michal David.

Pokud odříznutí od internetu někomu něco pozitivního dává, nepřišla jsem na to co. Mně jen prohlubuje osamění a špatnou náladu. Asi na offline sebezpytování nejsem stavěná.

Vítej, on-line světe! Zachránče osamělých duší. I splínu a smutku se líp čelí s imaginárními přáteli.

Sdílejte…

Štítky