Úvod / Leccos / Nechte maličkých přijíti ke mně

Nechte maličkých přijíti ke mně

29. 4. 2018 Leccos
Petr Kukal Prace pro basnika

Věřím v Boha. To ještě není ta legrace, které se máte smát; myslím to vážně. Radši to takhle napřímo píšu, aby nedošlo k podobně trapným nedorozuměním, k jakým dochází na výstavách konceptuálního umění, když uklízečka někde v expozici nechá stát kýbl a mop. Věřím v Boha.

Stalo se mi to kolem dvaceti, a díky otevřenosti mé církve, která po Listopadu ’89 pružně zareagovala na vlnu zájmu o duchovní život, jsem byl už za čtyři roky pokřtěn. Od té doby chodím do kostela. Tohle bude exkurze do života nás, katolíků. Věřte, že to píšu se vší shovívavou láskou.

Každý dobrý katolík miluje děti. Šišlá do kočárků a k těm, co už chodí, se bez výjimky chová jako vrcholný americký politik ve volebním roce. Ještě o úroveň výš na žebříčku obliby však stojí spojení matka-dítě, v křesťanském prostředí nejlépe přivázané ve lněném batikovaném šátku na hrudi, na zádech nebo jinde na těle matky, případně strkané před sebou na tříkolce po rozbitém chodníčku ke kostelu. Tento obraz je už téměř mystický a slabší povahy před ním na nárožích poklekají.

Pokud však matka-katolička, pak ne dítě (to se toleruje jen matkám do 19 let), ale děti. Tři, ne méně. Lépe čtyři. Tedy matka s dětmi, nesenými a strkanými ke kostelu. To je rozhodně OK.

Kostel v dobré farnosti se proto před začátkem mše svaté zaplní kočárky, tříkolkami a koloběžkami (včetně těch pro dospělé matky, které jedno dítě na jeho malé koloběžce doprovázejí, jedno na své koloběžce vezou, jedno mají přivázané na zádech a jsou těhotné), hračkami, plyšáky (chvála Bohu za ně, při mlácení o kostelní lavici téměř nevydávají zvuk) a leporely. Děti stojí seřazené v předsíni a čekají na zvuk zvonku, jímž ministrant oznámí začátek mše svaté. Pavlov si v pekle mne ruce…

Sotva zvonek zacinká, do prostoru střední lodi se vrhne pět až jedenáct dětí, které začnou kostelem zběsile pobíhat po nevypočitatelných drahách jako bludné komety a mlátit svými panenkami, autíčky a (ty z bohabojnějších rodin) plastovými krucifixy do lavic, sloupů a chatrných, zteřelých zpovědnic. Chudé děti, které nemají ani dřevěný valníček, do mobiliáře alespoň kopou a hlasitě ječí.

Petr Kukal Nechte malickych

V druhé vlně se vyřítí matky, které se pokoušejí své nebo alespoň cizí dítě ulovit a umlčet, čímž pravidelně dosáhnu znásobení hluku a křiku, k němuž se záhy přidá i pláč. Panika mezi dětmi vyvolá bratrovražedné nálady (to je mimořádně působivé hlavně ve Staré Boleslavi), takže se střídavě pokoušejí zabít se a zabít se navzájem. Pokud jsou v této snaze úspěšné už při prvním čtení a za zpěvu žalmu jsou pak se středně těžkými zraněními vyneseny z kostela, vzroste o něco šance přece jen zaslechnout slovo od oltáře. Většinou se však ošetřené děti nejpozději na začátku evangelia vracejí a jsou znovu vypuštěny do oběhu. Sleduju to a vím bezpečně, kde vzal CERN inspiraci.

S posledním slovem evangelia se vyčerpaná drobotina obvykle zhroutí u zpovědnic; pohříchu jen proto, aby nabrala sílu. Kněz si otře zbrocené čelo a přistoupí ke kázání, které obvykle začíná slovy: „Jak jsme slyšeli v dnešním evangeliu“, což pokládám za čirou provokaci.

Jedním z nejbolestnějších okamžiků pro faráře i boží lid je pak chvíle, kdy všichni uvěří, že je po všem. Farář soustředí zbylé síly k hluboké, působivé pointě své homilie, nad níž proseděl sobotní noc. Již se téměř dobírá zásadního vyústění, věřící mu visí na rtech … když děti vyrazí k závěrečné zteči a vřískajíce a srážejíce starcům francouzské hole jak kostky domina, nemilosrdně destruují finále, k němuž se bláhově upřely mysli věřících.

Ti pak stejně frustrováni prožijí také bohoslužbu oběti a při odchodu z kostela hladí děti roztřesenou pravicí po zpocených hlavičkách, levicí pevně svírajíce hůl. Doma si pak pustí bohoslužbu na rádiu Proglas, aby zjistili, co se dnes četlo, a vyslechli kázání. Nakonec se připojí na webové stránky rádia, kde přispějí zjihlým komentářem do diskuse „Děti v kostele – požehnání a radost.“

Nechte maličkých přijíti ke mně, praví Pán. A všechny nás postupně vede ke svatosti.

Petr Kukal Nechte malickych
Sdílejte…

Štítky